Přímý přenos tragikomedie o evoluční biologii a původu dobroty uvádějí zítra kina Aero v Praze a Scala v Brně. „Na přenosy NT Live také chodím. Neviděla jsem tedy žádné promítání z Národního, protože tamní hry znám přímo z divadla, ale šla jsem se podívat na Skylight a Tramvaj do stanice Touha,“ říká o cyklu přenosů britského divadla do kin rodačka z Londýna.
E15: NT Live zažijete potřetí. Jak se představení živě přenášené do kin liší od těch běžných?
Režisér Nick Hytner vždycky jasně říkal, že jde v podstatě jen o nahrávání toho, co děláme běžně. Nic kvůli kamerám neměníme, takže diváci se mohou co nejvíc přiblížit zážitku z divadla. Většinou máme dvě až tři zkoušky s kamerami, abychom si na ně zvykli, i když jsou velmi nevtíravé. Tehdy také řešíme změny kostýmů a účesů s mikrofony, které běžně nenosíme. A režisér přenosu během těchto zkoušek vymyslí záběrování.
E15: V předchozích letech jsme vás v NT Live viděli ve dvou Shakespearových tragédiích. Jednu režíroval Nicholas Hytner, druhou Sam Mendes. Jak se jejich přístupy k Shakespearovi liší?
V zásadě jsou si velmi podobné. Oba vědí, že klíčové je odemknutí jeho jazyka, aby mu obecenstvo co nejjasněji porozumělo. Čímž nemyslím, že něco zjednodušují. Jde o to být v každém okamžiku jasný a přesný v tom, co říkáte. Oba mají skvělou vizi, hry umístili do současného prostředí, čímž se okamžitě staly přístupnějšími.
E15: Nicholas Hytner se teď režií hry The Hard Problem loučí s postem uměleckého ředitele britského Národního divadla. Jak byste jeho dvanáctiletou éru zhodnotila?
Byl to ten nejbáječnější umělecký ředitel. Přišel nejen s neuvěřitelně pestrým programem her, ale i projektů. Zavedl NT Live, které dalo tolika lidem všude po světě šanci podívat se na skvělá představení. Umožnil vznik takzvané Travelex sezony, takže veřejnost si mohla koupit lístky jen za 10 liber (dnes za 15 liber, pozn. aut.). Tím se do Národního dostalo nové publikum a padla bariéra, že divadlo je určené jen pro jednu skupinu diváků. Nick je i báječný režisér, to že jsem s ním mohla dvakrát pracovat, považuji za dar.
E15: A co si myslíte o dramatikovi Tomu Stoppardovi? Jeho hra Skokani z roku 1972 prý bylo první představení, které jste v Národním divadle viděla.
Ano, v rámci školního výletu. Byla jsem naprosto uchvácena a trochu vyvedená z míry. Pamatuji si, jak mě bolel mozek i srdce. Myslím, že Tom píše hry, o kterých pak několik dní debatujete, ke kterým vás to táhne zpátky, protože mají nekonečně vrstev a hlubin, úžasně zachází s jazykem. Když sleduji divadlo, chci být dojatá, chci něco cítit, chci být vybuzená nějakou výzvou, a to se mi s jeho hrami vždycky stává. Těžko bych vybírala, jaký jeho titul mám nejradši. Možná To pravé.
E15: Stoppardovy hry komplexně pracují s vědeckými a filozofickými teoriemi a termíny, The Hard Problem konkrétně s neurovědou. Je nutné, aby jim herec zcela rozuměl, nebo je někdy důležitější, abyste věděla, jaké emoce vaše postava zažívá, a zahrála je?
Při čtení této hry jsem si rychle uvědomila, že postavu Hilary nebudu schopná odkrýt, pokud tu vědu nebudu znát. Tom byl během zkoušek velmi nápomocný a vysvětloval, odkud která myšlenka vzešla, odkazoval nás na knihy, které četl, a vědce, s nimiž mluvil. Při každém představení stále pracuji na tom, abych porozuměla každé myšlence, každému experimentu a abych to spojila s emocionálním vývojem Hilary. Tom napsal její hlavu i srdce tak krásně, že se musím snažit, co nejlépe umím, abych oboje přetlumočila. Stále tedy čtu, pořád studuji. Hilary by totiž nepřestala, pořád by se učila a hledala, a tak cítím, že ani já nemohu přestat. Když hru hrajete dlouho v kuse, každý večer objevíte něco nového. Role Hilary je dar.
E15: Jak moc se Tom Stoppard zapojil do vzniku inscenace a kolik jeho pomoci jste potřebovali?
Každý den byl u zkoušek, byl výrazně zapojený a zároveň skromný a nenápadný – mluvil i o svém českém původu. Bylo skvělé mít v místnosti dramatika, který vám může každý detail vysvětlit. Spousta jeho myšlenek je dost komplikovaná, takže jsme jeho radu potřebovali často.
