Olomouc je mé druhé rodné město

Před několika dny se Václav Hudeček představil v Olomouci při zvláštní příležitosti. Jeho vystoupení uzavřelo letošní slavnostní předávání cen města. Virtuos, který na začátku června oslavil sedmapadesáté narozeniny, přiznal, že nebýt Olomouce, možná by jeho kariéra vůbec nebyla tak strmá.
„V patnácti jsem dostal nabídku koncertovat s Královskou filharmonií v londýnské Royal Albert Hall. Do té doby jsem nikdy nevystupoval s orchestrem. Můj tehdejší profesor Micka s tátou obtelefonovávali snad každý orchestr v republice, jestli bych si to nemohl vyzkoušet nanečisto. Ale všichni už měli po sezoně – dokonce i pražští amatéři mě odmítli s tím, že už mají jiný program,“ vzpomíná Hudeček. Jediný, kdo mu tenkrát vyšel vstříc, byl tehdejší šéfdirigent Moravské filharmonie Jaromír Nohejl. „Uspořádal pět výchovných koncertů navíc, takže jsem měl možnost před cestou do Anglie zahrát si Paganiniho Houslový koncert,“ říká Hudeček.
Právě v Olomouci se tak vlastně zrodil jeden z nejslavnějších českých houslistů. „Asi to ani nebude znít nadneseně, když řeknu, že Olomouc je moje druhé rodné město. Je to jedno z nejkrásnějších českých měst, přál bych mu, aby dostalo od Evropy více peněz a vše potřebné se tak mohlo zrekonstruovat. Mám tu spoustu přátel. Mezi ty největší patří šéfdirigent Petr Vronský a ředitel filharmonie Vladislav Kvapil – to je jeden z nejúžasnějších hudebních manažerů, jaké znám, seriózní a velkorysý,“ říká hudebník.

Život je zázrak

K fanouškům houslového virtuosa patří i arcibiskup Jan Graubner a biskup Josef Hrdlička. Jak je na tom Václav Hudeček s vírou? „Jsem pokřtěný katolík. Do kostela na mše sice nechodím, ale jinak jsem věřící. Nevěřím na evoluci, na to, že všechno se vyvinulo z jedné prapůvodní buňky. To přece není možné, na světě je tolik krásných druhů rostlin a živočichů,“ soudí Hudeček. „Myslím si, že celý vesmír vznikl nějakým zázrakem a raději věřím ve vyšší moc. Mám pak na duši větší klid. Myslet na to, kde končí vesmír, to bych se opravdu zbláznil,“ shrnul Hudeček.
Pokud se domníváte, že renomovaný hudebník v dětství tvrdě dřel a nepustil smyčec z ruky, jste na omylu. „Kdepak, já byl hrozný lempl a to mi zůstalo dodnes. Ale už od mládí jsem měl smysl pro zodpovědnost. Když něco slíbím, tak to musím splnit. Nadávám si u toho, proč jsem vlastně kývl, ale dotáhnu všechno do konce,“ objasnil Hudeček, který nosí v hlavě všechny velké houslové koncerty a spoustu sonát.

Klasici v hlavě

„Brahmse, Beethovena, Čajkovského, Dvořáka, ty všechny hraju bez not. U sonát si sice pult s notami postavím, ale je to spíš zvyk, stejně je už všechny znám zpaměti. Samozřejmě, že si nepamatuji všechno do poslední noty. Když mi řeknete, běž a zahraj hned z fleku Beethovenův houslový koncert, tak řeknu: Dejte mi aspoň den na osvěžení paměti. Ale kdybych hrál jen to, co mám hlavě, pořád by to vyšlo na několik hodin muziky,“ upozornil Hudeček.
Při výběru skladeb pro koncert myslí jak na sebe, tak na publikum. „Když na vás lidé chodí pravidelně čtyřicet let, máte zodpovědnost za to, abyste je neotrávil špatnou hudbou. Chci, aby odcházeli spokojení a šťastní. Dobře můžu hrát jenom tu věc, kterou mám rád, a ta obliba se přenese i na posluchače,“ svěřuje se Hudeček.
V pomyslném klání skladatelů klasické hudby však houslista neurčil jednoznačného vítěze. „Nedávno jsem třeba hrál v Košicích Mendelssohna a hlavou mi běželo: Ježíš, to je něco tak geniálního, jak to ten člověk uměl napsat. Pak zase někde hraju Brahmse a říkám si: Kdepak, na Brahmse fakt nikdo nemá. A jindy si zase u Mozarta říkám, tohle bylo sluníčko všech skladatelů. Upřednostnit jedno jméno je nemožné,“ přiznal Hudeček.

Pomoc talentům

Prázdniny bude houslový virtuos již tradičně trávit na Letních houslových kurzech v Luhačovicích, kde pomáhá mladým talentovaným muzikantům. „Dodnes si vzpomínám, jak bylo pro nás coby nemajetnou rodinu těžké sehnat smyčec nebo kvalitní struny. Dnes sice všechno seženete, ale je to pořád hrozně drahé. Proto se snažím pomáhat začínajícím houslistům. Vítěz kurzů dostane mistrovský nástroj a jede se mnou na turné,“ vysvětlil Hudeček.
Když zbude hudebníkovi a pedagogovi trocha volného času, věnuje se fotografování – vášni, která jej nepustila od dětství. „Teď jsem se zamiloval do digitální fotografie a každou chvíli si doma na počítači hraju s Photoshopem. Ale stýská se mi po černobílých fotkách, vyvolávání filmů, chybí mi vůně vývojky a ustalovače. Což neznamená, že jsem staromilec, mám rád moderní věci a všechny ty technické hračky. Jak se objeví nějaká nová, hned se o ni začnu zajímat,“ říká nadšeně hudebník.