Olympiáda? Štěstí i smůla, silná vzpomínka na celý život

Zuzana Kocumová, Pavel Benc a Jiří Malec. Všichni se zúčastnili zimní olympiády. Těší se i na tu nadcházející.

Když se rozjely olympijské hry v kanadském Vancouveru, vzpomínali si sami na sebe. Na chvíli, kdy reprezentovali svou zem pod pěti kruhy. A budou držet palce svým následovníkům. Olympijské hry jsou dnes velký byznys. Pro sportovce z Libereckého kraje ale především splněný sen.

Hokejová zábava Zuzany Kocumové

V Naganu si Zuzana Kocumová připsala svou jedinou olympijskou účast. O bronzové medaili ze závodu štafet snila až do posledních metrů, a i když na ni nakonec nedosáhla, medailová horečka ji neminula. Domů se vracela letadlem se zlatými hokejisty.
„To byla velká zábava. Dodnes jsem přesvědčená, že jsem jediná, kdo si cestu domů pamatuje,“ usmála se Kocumová. Klání nejlepších světových hokejistů jí tehdy učarovalo. Až na jeden sledovala všechny zápasy českého týmu. „Nikdy jsem si nemyslela, že hokej je opravdová zábava. Vždycky jsem se podívala tak akorát na finále nějakého mistrovství světa. Jenže tam byli hráči z NHL a skvělá atmosféra,“ zavzpomínala běžkařka. Hokejové zápasy pro ni byly možností, jak si mezi náročnými olympijskými závody odpočinout. „Žít jenom vlastním závodem se nevyplácí. V mysli se člověk vyzávodí dřív, než se vůbec dostane na start,“ vysvětlila Kocumová.

Na tři týdny, které strávila v olympijské vesnici, nikdy nezapomene. Od talentované osmnáctileté dívky v té době nikdo nic nečekal. Do Nagana jela na zkušenou.
„Neměla jsem co zkazit. Nejsilnější zážitek jsem si nakonec odnesla ze štafetového závodu. Medaile byla hodně blízko. Stačilo, aby si Kateřina Neumannová u výměny nepřišlápla hůlku a já měla v závěru více sil. K třetímu místu nám zbývalo jen pár vteřin,“ dodala Kocumová. Dnes je libereckou zastupitelkou a učitelkou na střední škole.

Bencova šťastná třináctka

První polovinu slavného štafetového závodu na olympiádě v Calgary běžec Pavel Benc vůbec nevnímal. Byl soustředěný a koncentroval se pouze na svůj úsek. Netušil ani, že Radim Nyč na tom prvním zlomil hůlku. Svou úlohu ale Benc zvládl na výbornou.
Na předávku dovezl českou štafetu v kontaktu se špičkou a finišman Ladislav Švanda dílo našich běžců dokonal. Ziskem bronzových medailí se tato parta zapsala do historie českého běžeckého lyžování. Všemu mohlo být ale úplně jinak.
„Celou sezonu jsem byl finišmanem české štafety. Trenér Bohumil Rázl proto počítal s tím, že poslední úsek pojedu i v Calgary, a připravoval mě na to. Dva dny před závodem to na mě ale nějak dolehlo. Tak jsem šel za Bohoušem a řekl mu, že bych raději jel třetí úsek. A on nás s Ladislavem Švandou prohodil,“ zavzpomínal Benc. Dlouho navíc nebylo ani jasné, kdo z českých běžců štafetový závod odstartuje.

„Trenér se rozhodoval mezi Petrem Lysičanem a Radimem Nyčem. Věděl přitom, že Petr má problémy ve sjezdech. Těch bylo v Calgary dost a navíc byly na svoji dobu nezvykle prudké. Kluky proto před závodem posadil na kopec a na první úsek vybral toho, který byl dřív dole,“ vysvětlil Benc. Smůlu českým běžcům nepřinesl v Calgary ani pokoj s číslem třináct, který obývali v olympijské vesnici.
„Od té doby mám to číslo rád. Když si můžu vybrat, tak si ho vezmu,“ dodal Pavel Benc, který v současnosti pracuje jako vedoucí oddělení zabezpečení sportu Dukly Liberec.

Malcův boj s vrtkavým osudem

Jiří Malec patřil mezi nejlepší české skokany. Zvítězil v republikovém šampionátu, a přesto se málem do Calgary nedostal. Přítěží mu byla minulost jeho otce, který byl v roce 1968 vyloučen ze strany. Rok před olympiádou už kvůli ní neodjel na mistrovství světa do německého Oberstdorfu. Historie se měla opakovat. Tentokrát se ale Malec na poslední chvíli do olympijského týmu kvalifikoval a v Calgary nechyběl. K radosti vlekařů ze Zásady i některých novinářů.
„Už jsem se připravoval na to, že do Calgary stejně jako do Oberstdorfu vůbec neodjedu. Najednou se mi splnil sen. Formu jsem měl. A nic víc jsem neřešil,“ nechal se slyšet český skokan.
Vyhráno ale neměl. I v českém olympijském týmu bylo mnoho stranických důvěrníků. „S jedním takovým jsem měl bydlet na pokoji. Zachránil mě až Petr Novák, dnes trenér Martiny Sáblíkové. Šel místo mě a já k Petru Urbanovi. Jen díky tomu jsem byl během závodů v psychické pohodě. Petr byl parádní parťák,“ zavzpomínal Malec.
V Calgary si nakonec doletěl pro bronz. Dodnes je ale přesvědčený, že to mohlo dopadnout ještě lépe. „V druhém kole mi foukalo do zad. Už na věži jsem věděl, že nepoletím daleko. Nykänena bych neporazil. Ale stříbro to být mohlo,“ řekl Malec.
I on se stal, podobně jako Zuzana Kocumová, pedagogem. Učí v Tanvaldě.