Ještě před nedávnem byl obávaným střelcem v nižších fotbalových soutěžích. A tak nebylo divu, že po něm sáhla druholigová Opava. Fotbalista Ondřej Malohlava tak už potřetí začal bojovat o to, aby se natrvalo prosadil ve druhé lize. Nejdříve to zkoušel v HFK Olomouc a později i ve Fulneku. Nikdy to ale z nějakých důvodů nevyšlo. Tentokrát věřil, že se to konečně povede. A možná by se i tak stalo, ale přišel osudný den 1. září, kdy měl vážnou dopravní nehodu, při které ochrnul na dolní končetiny.
Můžete říct, co se v ten nešťastný den vlastně stalo? V jedné levotočivé zatáčce za Chlebičovem jsem si špatně najel a spadl jsem do příkopu. Kamarád, který jel se mnou, upadl taky, ale naštěstí se mu nic nestalo. Byla to čistě moje chyba. Nezvládl jsem zatáčku, kterou jsem pravidelně projížděl.
Věděl jste hned po pádu, že něco není v pořádku? Právě, že vůbec ne. Kamarád, se postavil a šel za mnou. Ptal se mě, jestli má volat sanitku. Řekl jsem, že ne. Že sedáme na motorky a jedeme. Ale když jsem se chtěl postavit, nemohl jsem. Že tu sanitku budu přece jenom potřebovat. V tom okamžiku jsem pomyslel na to, že nemůžu být zraněný. Vždyť zítra mám poprvé nastoupit v základní sestavě.
Momentálně jste v Rehabilitačním centru v Hrabyni. Jak probíhá váš den? Každý den je v podstatě stejný. Ráno se sejde skupinka, která má stejné postižení jako já a začíná rozcvička zábavnou formou. Jezdíme slalom mezi medicimbaly, hrajeme florbal nebo ragby. Pak mě položí na vertikalizační lůžko, které se se mnou zvedá do svislé polohy. Je to z toho důvodu, aby krevní oběh a kosti byly zatíženy tak, jako bych normálně stál. Odpoledne pak posiluji nebo chodím plavat.
Jakou dobu ještě budete v Hrabyni?
Termín není ještě daný. Ale moje fyzioterapeutky říkaly, že snad začátkem dubna bych mohl jít domů. Teď každý den trávím v Hrabyni. Sice odpoledne můžu jet domů a když se mi chce tak jedu, ale do deseti hodin večer musím být zpět. Takže zatím jezdím jen o víkendech, ale na noc musím být zpět.
Je nějaká možnost, že se jednou opět na nohy postavíte?
Doktoři jsou v tomhle docela skeptičtí. Oni raději řeknou, že se to asi nespraví, než aby řekli, že je tam nějaká naděje. Potom by za nimi mohl někdo přijít a vyčítat jim, že slibovali hory doly a nic. Vím, že mám míchu hodně poškozenou, ale nepropadám žádným depresím. Nevzdávám to a stále věřím, že se na nohy znovu postavím.
Váš stav je velice vážný a možná se nezmění. Přemýšlel jste o tom, že byste dělal sport, který by byl pro vás vhodný? To byla další věc, která mě napadala jako první. Jak to bude se sportem. Jsem velice soutěživý typ a chci stále vyhrávat. I na vozíku mám touhu něco dokázat. Nebránil bych se třeba sladge hokeji, ale mě se momentálně hodně zalíbilo plavání. Ze začátku, když jsem šel do bazénu, měl jsem na sobě připevněné různé pomůcky. Po odplavání tří bazénů už jsem plaval bez jakékoliv podpory. Měřím si i časy a stále se zlepšuji. Začal jsem zjišťovat nějaké věci kolem reprezentace a různé informace o tom, jak bych mohl v plavání závodně pokračovat.
Byl jste se podívat od té doby na nějaký zápas Opavy? Zatím ne. Teď v zimě jsem se chtěl na nějaký přátelák podívat, jenže v tom sněhu se na vozíku jezdí špatně. Ale všechny výsledky sleduji podrobně.
Kolem fotbalu byste nechtěl nic dělat? I to mě napadlo. Přemýšlel jsem, že bych třeba pracoval pro nějaký klub jako vyhledávač talentů. V nižších soutěžích mám něco za sebou a vím, že se tam najde dost dobrých hráčů.
Co jste říkal na výměnu trenérů v Opavě? Všechno je závislé na výsledcích. A bohužel jsme vyhořeli na spalování šancí. Trenér Látal nás učil fotbal s propracovanou taktikou a kromě zápasu s Ústí nad Labem jsme v každém utkání byli lepší. Bohužel jsme nedávali góly a trenér Látal to odnesl.
