Trumpův svět v roce 2026: strach z kapacit Číny, averze vůči Evropě a snaha podmanit si Latinskou Ameriku

První rok druhého období republikána Donalda Trumpa v Bílém domě byl sice značně chaotický, přesto se z něj dá vytušit další směřování americké zahraniční politiky. Jisté je, že bude mnohem více pragmatická než dříve.

USA nebudou chtít zbytečně vyčerpávat svou sílu v regionech jako Evropa a Blízký východ, které pro ně nemají bezprostřední význam. Naopak se zjevně silně upínají k Jižní Americe. V tuto chvíli ale není jasné, zda chce Trump dále soupeřit s Čínou, nebo se s ní do budoucna pokusí domluvit na určitém rozdělení sfér vlivu.

Ukrajina nejspíš bude dotlačena k ústupkům

Trump sám sebe zahnal do kouta, když dopředu hlásal, že velmi brzy vyjedná mír na Ukrajině. Od jeho návratu do Bílého domu je tak zřejmé, že mírová jednání přizpůsobuje rychlosti a byl proto obviňován z toho, že preferuje zbrklý a povrchní mír před dlouhodobě udržitelným řešením. Před Vánocemi byla snaha o průlom v jednáních velmi intenzivní.

Washington dlouho tlačil na Ukrajinu s tím, že ve válce prohrává a měla by proto činit ústupky. Rusko po celou dobu trvalo na svých maximalistickým požadavcích a Kyjev se snažil vyjednat pro sebe především bezpečnostní záruky, které by ho ochránily před dalším kolem ruské agrese. Evropští lídři v těžkých okamžicích přispěchali prezidentu Volodymyru Zelenskému na pomoc, jejich síla a vliv na Trumpa jsou však limitované.

V poslední době ale Kyjevu svitla naděje na přijatelnější mír. I tak je ale zřejmé, že se Ukrajina bude muset smířit s ústupky a spíše se bude hrát o to, jak drastické budou. Je možné, že přijde o rozsáhlé území včetně toho, které Rusko ani fakticky neovládá. Ve hře je i vytvoření jakési ekonomické nárazníkové zóny. Zelenskyj v uplynulých týdnech připouštěl, že se Kyjev vzdá i naděje na vstup do NATO, pokud od USA a Evropy dostane jinou formu silných bezpečnostních garancí.

Ochota Ukrajinců k územním ústupkům se v posledním roce podle průzkumů prakticky nemění, výměnou za mír je připouští o něco více než třetina obyvatel země. Ne všechny formy řešení jsou však pro respondenty stejně přijatelné, převod neokupovaných teritorií Rusku by akceptovala pouze pětina tázaných. Stále přitom není jasné, zda bude mít Bílý dům sílu přimět ke kompromisům také Rusko. Nemalá část Ukrajinců se přitom domnívá, že válka neskončí ani v roce 2026.

Evropa se musí smířit s tím, že tradiční transatlantické vztahy skončily

V Evropě v závěru roku 2025 vyvolala velký poplach americká národní bezpečnostní strategie, jež jen povýšila výroky, které od počátku od Trumpovy administrativy vůči EU zaznívají. Do jisté míry odrážejí dlouhodobou kritiku starého kontinentu, která rezonuje hlavně v amerických konzervativních kruzích: Evropa málo investuje do obrany, je příliš regulovaná a sociálně zaměřená a její politiky ničí tržní a inovační prostředí. V poslední době k tomu z druhého břehu Atlantiku přibyly ostré výpady vůči evropské imigrační politice a stavu svobody projevu v EU.

Experti poukazují na to, že americká strategie v podstatě pomíjí ruskou hrozbu, jejíž vnímání v Evropě naopak v poslední době narostlo do té míry, že se v některých zemích zcela vážně spekuluje o termínu úderu Moskvy na evropskou část NATO. Odborníci mají za to, že nedostatek zájmu o ruský expanzionismus svědčí o americké rezignaci na udržení západní dominance v současném formátu.

„Nový strategický dokument Bílého domu je plánem na řízený zánik Západu, alespoň toho, jak ho svět chápe od druhé světové války, počínaje úzce propojeným souborem sdílených zájmů mezi Evropou a Spojenými státy,“ napsal komentátor magazínu Foreign Policy Howard French.

Evropa se nejspíš bude muset v roce 2026 smířit s tím, že Trump počítá se soupeřením velmocí a možnou dohodou mezi nimi na parcelaci světa na jednotlivé sféry vlivu, v níž sedmadvacítka bude spíše v roli menu mocných. K tomu Bílý dům potřebuje, pokud ne vyloženě dobré, tak alespoň korektní vztahy s Ruskem. Je třeba také kalkulovat s tím, že nejdůležitější transatlantické kontakty se nyní mohou z velké míry uskutečňovat mezi Washingtonem a Trumpovými konzervativními evropskými spojenci spíše než formální cestou.

V tuto chvíli není jasné, jaké budou konkrétní dopady amerického posunu na evropskou bezpečnost. V současnosti se nezdá, že by se Pentagon chystal na nějaké stahovaní sil z Evropy. Sněmovna reprezentantů naopak v prosinci schválila návrh obranného rozpočtu v rekordní výši, jenž počítá s posílením evropské bezpečnosti a omezuje možnosti ministra obrany snížit počet vojáků na starém kontinentu. Mezi Bruselem a Washingtonem zůstávají nedořešené i záležitosti týkající se cel. Není proto vyloučené, že v roce 2026 může dojít ke vzplanutí další obchodní bitvy mezi kontinenty.

Pokornější tón vůči Číně může znamenat uznání její síly

Nová americká bezpečnostní strategie vyvolala zmatky a dohady ohledně budoucího přístupu Washingtonu k Pekingu. Asijská velmoc je v ní zmiňována příliš málo na to, jak je globálně důležitá. V samotné Číně se řeší otázka, jestli s ní USA plánují nadále soupeřit, nebo spolupracovat. Není jasné, jestli je Trump jen přechodně opatrný před dalším setkáním s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, ke kterému by mělo dojít v dubnu, nebo se skutečně chystá vůči Číně zaujmout pokornější a pragmatičtější postoj místo toho jestřábího.

Peking se totiž na Trumpovo vládnutí dobře připravil a v uplynulých měsících mu ukázal, že dokáže zasadit USA tvrdé rány od průmyslu po zemědělství. „V posledních měsících jsme byli svědky toho, že mezi USA a Čínou bude existovat určitá míra vzájemné závislosti a obě země si mohou v ekonomické oblasti navzájem způsobit značné škody,“ citovala CNN odborníka na Asii Davida Sackse z Council on Foreign Relations.

Je velmi pravděpodobné, že Bílý dům se bude v roce 2026 soustředit především na potírání čínského vlivu na svém dvoře, tedy na západní polokouli. Přesto nejspíš nerezignuje ani na zadržování Číny v Pacifiku a bude se ji pokoušet odradit od invaze na Tchaj-wan, která by ohrozila i americké ekonomické zájmy. Návrh obranného rozpočtu rovněž počítá s podporou ostrova.

Američtí spojenci v jihovýchodní Asii a Tichomoři si však patrně i tak v příštích měsících budou dělat starosti s tím, nakolik je Trump bude ochotný bránit proti čínské expanzi a jestli neskončí podobně jako Ukrajina.

Západní hemisféra má být pod kontrolou USA po dobrém či po zlém

Už v posledních měsících byl znát velký důraz Trumpovy administrativy na Latinskou Ameriku. Nejdříve byla v popředí zájmu Panama a její strategický průplav, nyní se Washington soustředí hlavně na Venezuelu. I když oficiálně se Trump snaží výpady vůči této zemi prodat jako boj proti obchodu s narkotiky, málokdo pochybuje o tom, že skutečným a konečným cílem je svržení režimu Nicoláse Madura. Ministr zahraničí Marco Rubio si nejspíš dělá naděje, že by to mohlo vést i k pádu komunismu na Kubě.

Je zřejmé, že Trump považuje tento region za americkou zájmovou sféru a jeho cílem je vedle potírání pašeráctví a drogových kartelů a oslabování levicových vlád také potlačení migrace do USA a vystrnadění Číny z oblasti. Prezident se netají názorem, že by USA měly západní polokouli kontrolovat politicky, ekonomicky, obchodně i vojensky a zjevně čerpá z Monroeovy doktríny z roku 1823 tak, že se začíná vžívat pojem „Donroevova doktrína“.

Spojené státy nyní mají v Karibiku soustředěny rozsáhlé vojenské síly a nic nenasvědčuje tomu, že by se to v dohledné době mělo změnit. Je možné, že se situace naopak vyhrotí, protože američtí představitelé v uplynulých týdnech hovořili o tom, že v případě Venezuely jsou na stole všechny možnosti.

Bílý dům ale patrně počítá i s jinými nástroji, než jsou síla a sankce. Ukázalo se to na předvolební podpoře argentinského prezidenta Javiera Mileie, kterému USA přes odpor amerických zemědělců a některých lidí z Trumpova okolí pomohly v záchraně tamního pesa.

Trump zřejmě učiní další americký pokus o ústup z Blízkého východu

Trump se během svého prvního funkčního období značně soustředil na Blízký východ a podařilo se mu vyjednat dohody o normalizaci vztahů Izraele se Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem. V roce 2025 pak usiloval o dosažení míru mezi Izraelem a palestinským teroristickým hnutím Hamás. To ale nic nemění na tom, že dlouhodobým cílem USA je omezit své angažmá v regionu, aby své síly mohly napřít jinam.

Jinou otázkou je, jestli a jak rychle se to Trumpovi podaří, protože zatím tato snaha vždy na něčem ztroskotala. I nyní někteří experti tvrdí, že situace v Pásmu Gazy není dostatečně stabilní, hrozba íránského jaderného programu není zcela eliminovaná a na Blízkém východě přetrvávají i další rizika jako jemenští povstalci Húsíové, kteří jsou schopní měnit světovou námořní dopravu a působit globálnímu obchodu obří škody.

Neklid na Blízkém východě navíc ještě stále může ovlivnit zásobování celého světa ropou a zkapalněným plynem a zvednout ceny pohonných hmot i ve Spojených státech.

Je však vysoce pravděpodobné, že se Trump v roce 2026 bude spoléhat na to, že Izrael ponese zodpovědnost za potírání Teheránu a jeho regionálních spojenců a státy Perského zálivu a Turecko se postarají o obnovu Gazy a Sýrie. Zároveň Bílý dům nejspíš bude prohlubovat ekonomické vazby na některé země regionu v čele se Saúdskou Arábií.

Prosazování hodnot v Africe končí, prim hrají suroviny

Afrika leží zdánlivě stranou amerických zájmů, ale kontinent má to, čemu Trump přikládá velkou váhu: strategické suroviny. Už v prvním roce vlády se pokusil vložit do situace v Demokratické republice Kongo ve snaze zajistit si přístup ke kobaltu a dalšímu nerostnému bohatství. A podle zmíněné bezpečnostní strategie v tom hodlá prezident pokračovat i v roce 2026.

„Bezprostřední oblastí pro americké investice v Africe s vyhlídkami na dobrou návratnost je energetický sektor a rozvoj těžby kritických nerostných surovin,“ píše se v ní s tím, že dobrou příležitostí, jak se k těmto zdrojům dostat, je zapojit se do urovnávání dalších konfliktů.  

Dokument zároveň výslovně uvádí, že Spojené státy by se nadále neměly snažit šířit v regionu liberální ideologii. Bílý dům se zjevně inspiroval Čínou, která slavila úspěch v rozvojovém světě se svým pragmatickým přístupem. Je proto velmi pravděpodobné, že Trump bude v následujících letech ochotný přátelsky jednat i s africkými lídry s nevalnou pověstí a bez ohledu na lidská práva a další hodnoty, pokud z toho budou mít USA ekonomický prospěch.