Opava se loučila s monsignorem | E15.cz

Opava se loučila s monsignorem

Opavané se loučili s dlouholetým opavským děkanem Josefem Veselým

Kdokoli přišel na opavskou faru, toho otec Josef Veselý s úsměvem vítal, pozorně ho vyslechl a snažil se dát mu to, co potřeboval. Takto si ho pamatují ti, co ho poznali.
„Dělali jsme mu klempířinu na kostelech. Choval se k nám jako rovný k rovnému,“ vzpomínal pětaosmdesátiletý Josef Fleischer. Papežského preláta, básníka a politického vězně zvolili čtenáři Sedmičky na začátku roku největší osobností Opavy. V sobotu 13. února dopoledne se s děkanem Veselým, který zemřel 5. února, přišli Opavané rozloučit do konkatedrály Nanebevzetí Panny Marie. Byli mezi nimi olomoucký arcibiskup Jan Graubner, biskup František Václav Lobkowicz, kněží, řádové sestry a stovky lidí.
„Nepamatuji si, že by v kostele někdy bylo tolik lidí. Byl to výjimečně dobrý člověk, všichni ho měli rádi,“ řekla devětasedmdesátiletá Kristina Křesťanová.

Byl jako náš otec, říkali lidé o Veselém

Život monsignora Veselého, s nímž se lidé rozloučili v sobotu 13. února, provázela řada zvláštních spojitostí. Svou první mši sloužil jako kněz přesně na den, jen o devatenáct let později, co narukoval k praporům PTP. Smrti byl blízko už v roce 1944, kdy mu prasklo slepé střevo, a v roce 1994, kdy vážně onemocněl.

Soud za vlastizradu

Státní bezpečnost ho kdysi vezla k soudu tou samou cestou, kterou jel letos 1. února do Ostravy převzít Řád Tomáše Garrigua Masaryka za zásluhy o rozvoj demokracie. „Právě tyto dny mně připomněly, jak mě před devětačtyřiceti lety odsoudili jako vlastizrádce. Bolelo to. Když mi pan prezident předal vyznamenání, jako by tím chtěl říci: Nebyli jste žádní vlastizrádci, ale už tenkrát vám šlo o dobro pro naši zem,“ řekl při předávání řádu monsignore Veselý.
Problémy se srdcem mu nedovolily vyzvednout si řád osobně už na podzim a těsně předtím, než ho převzal v Ostravě, zradilo ho jeho srdce podruhé. „Byl strašně statečný. Jednu chvíli zápasil se smrtí a za dvacet minut byl schopný říct spatra projev. Pro nás, co jsme ho znali, to byl společný táta. Nikdy nikoho neodmítl a všem se snažil poradit,“ vzpomínal Zdeněk Bláha, který Veselého do Ostravy doprovázel.

Navštěvoval nemocné

Otce v něm viděla i řádová sestra Klára Obrusníková, která se o osmdesátiletého kněze starala, když odešel do důchodu. „Měl rád lidi. Často chodil navštěvovat nemocné a osamělé. Asi proto, že sám věděl, jaké je to být na samotce ve vězení,“ řekla sestra Klára. Vzpomínka na otce Veselého bude po celý život provázet také nynějšího vikáře ostravsko-opavské diecéze Martina Davida. „Dokázal svým slovem povzbudit i potěšit. Nikdo od něj neodcházel s prázdnou. Obdivoval jsem, jak po všem tom těžkém a bolestném, čím v životě prošel, nezahořkl, ale dozrál ve velkou osobnost,“ řekl David, který s Veselým prožil dva roky jako kaplan.
Zůstala po něm poslední báseň, kterou napsal těsně předtím, než 5. února zemřel. Končí slovy: Otcovská náruč plná lásky je otevřena v každý čas, každého z nás obejmout, po tomto našem putování.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!