Opavští potápěči: některé rituály zůstaly i po padesáti letech

Klub opavských potápěčů slaví padesátku. Začínali s podomácku vyrobenými brýlemi a šnorchlem.

Oslavy Silvestra v zatopeném lomu, společné cesty k moři i práce na přehradách a čištění studen. To vše spojuje členy potápěčského klubu Rejnok. Jejich dlouholetým předsedou byl Jiří Moninec.

Jak klub vznikl?
Založila jej parta studentů strojní průmyslovky, inspirovaných filmy Jacquese Cousteaua. Šlo o takové společné romantické puzení. Ve Svobodných Heřmanicích je zatopený lom a ten se stal jejich ideální základnou.
Jaké používali vybavení?
Skromné. Potápěčské brýle z dětského kyblíčku, do kterého známý sklář vyřezal sklo. Šnorchl ze záchodové trubky. V Novém Jičíně se tehdy likvidovaly německé tanky, z nichž klub získal tlakové lahve s malým kompresorem. Až do osmdesátých let sloužily jako kyslíkové bomby. A z firmy Optimit jsme měli pěnovou gumu, ze které jsme lepili potápěčské obleky. Jen občas se podařilo sehnat něco ze Západu.

Kdy jste do klubu přišel?
V roce 1967, bylo mi sotva šestnáct. O rok později jsme poprvé vycestovali k moři, do Jugoslávie.

Bylo potápění v moři jiné než v zatopeném lomu?
Vždycky to byl spíš boj o život, i vzhledem k našemu vybavení. V lomu je to jednodušší, moře se vlní, je hluboké a byli jsme v cizím prostředí. Bylo to dobrodružství.
Jezdili jste se potápět k moři pravidelně?
Po roce 1968 jsme mohli jen do Bulharska, Maďarska a NDR. Pobyt se připravoval rok, než se vše vyřídilo. Většinou z padesáti lidí mohlo vyjet dvacet. Ostatní neprošli sítem státní správy. Jezdili jsme autobusem s přívěsem, cesta trvala dva tři dny. Bydleli jsme ve stanech a s sebou měli vše potřebné. Pytel brambor, bednu cibule, nakládané maso, čluny. Odměnou bylo čtrnáct dní u moře.

A co potápění doma?
V šedesátých a sedmdesátých letech jsme měli takzvané pracovní potápění, dělali jsme práce pod vodou v nedýchatelném prostředí. Třeba na Kružberské přehradě jsme pod vodou dělali prohlídky a drobné opravy, také jsme čistili studny nebo nádrže pro pohonné hmoty. Klub tak měl zdroj příjmů pro pořizování vybavení. Každý měl samozřejmě své zaměstnání a toto jsme dělali navíc.

Jak to chodí dnes?
Po revoluci přišel zvrat. Společenská funkce klubu se vytratila a převálcovaly ji komerční možnosti. Jsme technickým zázemím pro potápěče s plnicí kompresorovou stanicí. Rituály ale zůstaly. V úterý v šest schůze, v sobotu bazén a v neděli potápění. A silvestrovské potápění ve Svobodných Heřmanicích. Začínalo v několika lidech, dnes se jich tam sejde i pět set.