Olomouc nabízí v současnosti nespočet možností kulturního vyžití. Jak to ale vypadalo před dvaceti a více lety?
„Nový“ americký film
Z hlediska kvantity na tom byla olomoucká kina před rokem 1989 mnohem lépe než dnes. Zatímco v centru města bojuje momentálně o přežití jediné kino Metropol, tehdy jich promítalo devět. K nim v letních měsících přibylo Letní kino v Pekární ulici. Nejvíce premiér promítaly sály v centru, tedy Pohraniční stráž, Moskva, Mír a Jas. Právě Jas v dnešní Pasáži služeb na Horním náměstí měl specialitu. „Provoz v kině byl nepřetržitý, takže jste mohli přijít v půlce filmu nebo se na něj podívat dvakrát po sobě,“ popsal ředitel kina Metropol Jan Joukal.
Další olomouckou specialitou byl Video klub v prvním patře kina Moskva. Malá místnost disponovala videopřehrávačem a televizory, k vidění tu byly například populární francouzské komedie Muž z Acapulca nebo Četník a mimozemšťané.
Jediným distributorem byla tehdy Ústřední půjčovna filmů. „Dnes jsme zvyklí, že hollywoodský film má světovou a českou premiéru třeba ve stejný den, ale tehdy se k nám americké trháky dostaly i s několikaletým zpožděním,“ připomněl Joukal. Jeho slova potvrzuje pohled na program kina Moskva v lednu 1985.
Skoro měsíc se zde promítal E.T. Mimozemšťan, kterého Steven Spielberg natočil o tři roky dříve. V roce 1988 byl zase hitem dobrodružný film Honba za diamantem, který viděli Američané už v březnu 1984.
Pokud před rokem 1989 vystupoval v Olomouci Karel Gott nebo Olympic, organizoval jejich koncert Park kultury a oddechu. Sídlil ve Slovenské ulici naproti klášteru dominikánů. Jeho součástí byly domy kultury Sigma a Zenit, v nichž se jednotlivé akce provozovaly.
„Skupiny často hrávaly i v hale Dukly Olomouc na Šibeníku, která se už dnes pro kulturu vůbec nevyužívá,“ zavzpomínal provozovatel U-klubu Leo Friedl.
Fronty na desky
Gramodesky zahraničních kapel a zpěváků se do Československa dostávaly opožděně. „Nejhorší bylo, že jsme vůbec nevěděli, co se právě hraje ve světě. Cizí kapely jsme znali jen z licenčních gramodesek Supraphonu, které se sem dostaly třeba čtyři roky po vydání. V době, kdy nějaká kapela byla venku už dávno za zenitem, jsme ji teprve objevili u nás,“ popsal Friedl.
Na singly a elpíčka čekali Olomoučané v dlouhých frontách buď u Prioru, nebo před prodejnou Supraphonu na Horním náměstí. „Komu licenční desky nestačily, vyrazil na černé burzy v Praze a Ostravě.
Tam se daly sehnat tituly dovezené zvenku za dvě až pět stovek, což byly tehdy velké peníze. Aspoň nějaké povědomí o světové hudební scéně jsme měli díky poslechovým pořadům Jiřího Černého nebo Jana Rejžka, kteří v Olomouci pouštěli pro většinu lidí naprosto neznámé interprety,“ popsal galerista a organizátor Olomouckého kulturního léta Libor Gronský.
Divadlo státní i studiové
Před rokem 1989 mělo tehdejší Státní divadlo Oldřicha Stibora dvě budovy. Velké divadlo na dnešním Horním náměstí hostilo inscenace činohry, baletu a opery. Hudební divadlo v Hodolanech se stalo sídlem operetního souboru a scénou, na níž se olomouckému publiku představovala hostující divadla.
Alternativu vůči „státní kultuře“ představovala studiová a studentská divadla. Některá z nich, například Studio Forum, založili a hráli v něm profesionálové z oficiálního olomouckého divadla.
Povinnou „kulturou“ byly listopadové Dny sovětské vědy a kultury. Tradiční akce nabízela například přednášky o významu VŘSR a výstavy fotografií s názvem Turistické trasy Sovětského svazu.
