Olomoucký půlmaraton, který je součástí svátků města, odsunul letošní oslavy v kalendáři o pár týdnů dozadu. A to není všechno. Změn se dočkaly i tradiční Ceny města, které se letos poprvé udělují na galavečeru v Moravském divadle. Nová je i kategorie Počin roku.
„Svátky města máme rádi, ale z programu si vybíráme,“ uvedli například manželé Vlasta a Karel Pavlíkovi z Olomouce. Těší se hlavně na hudební vystoupení a líbí se jim i průvod, který uctívá patronku města svatou Pavlínu. „Je to mnohem lepší než ty boudy na Vánoce,“ tvrdí Pavlík.
Také Miroslav Kovář je jedním z pravidelných účastníků městských slavností. „Mám rád, když se něco děje. Beru sem i vnuky, hlavně na jarmark,“ říká Kovář.
Poprvé i na webu
Cena města měla letos poprvé vlastní webové stránky. Lidé ji tak mohli ovlivnit svým kliknutím. Dvěma a půl tisíci hlasy tak nominovali na ocenění šestatřicet osobností.
Nejčastěji zmiňovaná byla sportovkyně a paralympijská rekordmanka ve vrhu koulí Eva Kacanu. „Poslední slovo měli zastupitelé, kteří nominované schválili,“ objasnil náměstek primátora Jan Holpuch. Dosud cenu města tvořil odznak a diplom, nyní je to cínová socha. Zcela nová je kategorie Počin roku.
Laureáti za svůj chvályhodný skutek dostanou skleněný kvádr s holografickým logem města. „Tuším, že by za mou nominací mohla být dcera Bettyna a syn Filip,“ přemýšlí s úsměvem lékař olomoucké záchranky Milan Brázdil, jak se mohl objevit v seznamu laureátů nové ceny.
Oceněné instituce
Ocenění Počin roku míří netradičně i do rukou dvou institucí – Muzea umění a Unie výtvarných umělců Olomoucka. Obě za speciální výstavy. V Muzeu umění to byla expozice z doby normalizace s názvem Skleník, v případě unie umělců jde o soubornou výstavu k dvacátému výročí. „Sice netuším, komu můžeme vděčit za nominaci, ale jsem rád, že naše projekty nebodují jen v odborných soutěžích, ale především u Olomoučanů,“ hodnotí ocenění mluvčí Muzea umění Petr Bielesz.
Čtvrteční galavečer, který moderuje Roman Vojtek, bude poprvé v divadle a zároveň přístupný divákům. Příchozí se mohou těšit třeba na vystoupení Lenky Filipové.
„Na svátky města jsme připravili i ukázky regionální kuchyně s názvem Hanácký gastról nebo netradiční soutěže,“ zve zájemce Holpuch.
Ocenění pro hrdinu, který zachránil život, i pro milovníka aut
Mohla to být všední záležitost. Však také po osmnácti letech služby u letecké záchranky už lékaře mnoho věcí nepřekvapí. To by ale Milan Brázdil, který získá jako jeden z prvních lidí cenu města za Počin roku, nesměl loni v srpnu letět na pilu v Otaslavicích.
Tentokrát podle něj za záchranou života mladého muže stála i řada šťastných náhod. Na pilu si budoucí otec došel ohoblovat trámky. Za pár týdnů se mu měla narodit dcera. Vymrštěná velká tříska mu probodla srdce a zase vyskočila, proto nebylo zprvu jasné, co s ním vlastně je.
„Po chvilkovém bezvědomí se probral, vyběhl ven a zase zkolaboval. Přitom měl jen trochu krve na hrudi,“ začal popisovat Brázdil, který byl na místě za devět minut. „Nebylo jasné, co mu je, ale bylo jasné, že odchází, zpomalovalo mu srdce, měl nehmatný puls a mrtvolnou bledost. Po intubaci jsem začal s masáží srdce, ale pořád mi nebylo jasné, o co jde, už jsem dokonce uvažoval o srdeční masáži,“ vzpomíná Brázdil.
Obrovskou třísku připomínající oštěp našel pilot vrtulníku. Hrot měla zkrvavený. Tříska zasáhla pravou komoru, ze které vytékala krev do srdečního obalu, ten ucpávala a srdce nemohlo bít. „Napadlo mě proto krev odsát přes tu bodnou ránu. Že se to tam na zemi povedlo, byla náhoda,“ řekl Brázdil. Odsál jeden a půl litru krve a srdce se mohlo zase rozpínat. „Ten muž měl štěstí, že se díra v srdeční komoře ucpala sraženinou, což není běžné. Jinak by krev vytékala dál,“ vysvětlil lékař. Další šťastnou událostí byl už zásah v nemocnici. „Běžně se srdce operuje v klidu a pacient je napojen na mimotělní oběh. Primář Bruk dokázal tu díru zašít na pulsujícím srdci. Po odstranění sraženiny stříkala na sále krev až půl metru vysoko,“ vzpomíná Brázdil.
Mezi další oceněné patří také Lubomír Pešák, který na vlastní náklady vybudoval muzeum historických aut. Pracoval na něm tři roky, ale veterány sbírá už třináct let. „Každý sběratel má spoustu aut a málo místa,“ říká majitel nové olomoucké Veteran areny. Přišla jej na pětatřicet milionů korun. „Je to taková ekonomická sebevražda. Nikdy si to na sebe nevydělá,“ komentoval s úsměvem vznik soukromého muzea Pešák.
Než Veteran arenu postavil, prošel si muzea v zahraničí, ale z ničeho neopisoval. „Nechtěl jsem dělat nějaké staré divadelní kulisy. Důraz jsem kladl na osvětlení, aby vyplynula krása toho auta. Nejlépe proti bílé zdi,“ objasnil Pešák. Ze stovky exponátů je asi třicet jeho, zbytek zde zadarmo parkují jiní sběratelé. Drtivá většina aut je přitom schopna provozu. Sběratelé aut jsou podle Pešáka v bludném kruhu. Peníze raději investují do dalších aut, než do garáží, ale pak je zase nemají kam dávat.
„Stará auta by se měla zachraňovat stejně jako hrady a zámky. I ony jsou částí historie. A technickou historii v automobilismu má jen několik zemí, Česko je mezi nimi. Ale nějak se na toto národní dědictví zapomíná,“ zdůraznil Pešák. Původní profesí strojař je dnes majitelem počítačové firmy.
Skleněný hologram
Cenu za počin roku tvoří zhmotněná prostorová varianta olomouckého loga. Je to skleněný kvádr, v jehož vnitřku je logo vytvořené speciálním 3D laserem (na snímku vpravo). „Vycházeli jsme z toho, že vetšina cen je příliš komplikovaná. Zároveň jsme se chtěli vyhnout obvyklým klišé, jako je například panorama,“ uvedl olomoucký designér Robert Štencl.
Začínal tím, že si nechal udělat u truhláře několik kostek, z nichž je logo města vytvořeno a dlouze si s nimi hrál. Různě je přestavoval a kombinoval. ,,Nakonec jsme se s kolegou Radkem Holíkem rozhodli pro minimalistickou variantu - vložili jsme logo do skleněného hranolu pomocí speciální laserové technologie, která je v mnoha ohledech unikátní,“ shrnul Štencl.
Cena města za Počin roku ale není jediná, která se při oslavách bude udílet. Dvaapadesátiletý Petr Kuba ze Šternberka vytvořil novou podobu Ceny města Olomouce. Ženská postava s ratolestí má v sobě mnoho symboliky (na snímku vlevo). Může to být svatá Pavlína, může to být Olomouc, která je rodu ženského. Ratolest představuje i olomoucké květinové výstavy nebo znak regionu s pětilistou květinou. „Je to zkrátka ženská figura. Jediné, co to není, je květinářka,“ říká s úsměvem Kuba.
Cín s olovem, vizmutem a dalšími příměsemi Kuba sám odlévá. „Soška se napřed udělá ze speciální plastelíny, podle ní se vytvoří forma, a ta se vylije,“ popsal postup Kuba. Následuje cizelování a patinování, surový odlitek je totiž poněkud nevzhledný.
Olomouckou cenu Kuba tvořil déle než měsíc. „Samozřejmě ne v kuse. Pořád jsem s ní nebyl spokojený,“ přiznal. Že jednu ze tří odlitých sošek dostane i šternberská rodačka Hana Maciuchová, netušil. S dílem je nakonec spokojen. Kdyby nebyl, sochu by zničil, nebo přetavil. „Nechci aby po mně zůstalo něco na ostudu,“ prohlásil Kuba.
