Osmileté čekání na návrat se povedlo | E15.cz

Osmileté čekání na návrat se povedlo

Dlouhá nemoc překazila Michaele Čížkové radost ze života. Po osmi letech léčby se znovu dokázala vrátit ke svému oblíbenému volejbalu.

Michaela Čížková se na sebe zlobila. „Druhý servis už nedám,“ říkala, když musela opakovat podání. Balon pak doplachtil do sítě a soupeřky získaly bod. „Holky, omlouvám se. Příště to víc natrénuji,“ slibovala spoluhráčkám volejbalistka Tábora, která se po dlouhé nemoci dokázala vrátit na hřiště. Táborské družstvo obsadilo při osmnáctém ročníku Jordán Cupu šesté místo. Ale konečný výsledek nebyl pro Čížkovou tak důležitý. Přivítala možnost znovu stát po boku svých spoluhráček.

Všestranná Michaela Čížková žila od malinka sportem. V osmnácti letech se stal prioritou volejbal. Veškerý její zájem o sport ale v roce 2002 zastavila nemoc – těžká neuroborelióza. „Měla jsem dlouhodobé problémy. Trvalo sedm let, než lékaři nemoc zjistili. Přestala jsem cítit nohy a ruce. Nemohla jsem dělat vůbec nic,“ vzpomíná Čížková.

S manželem chodili dvakrát týdně na tenis a volejbal. „Prožívali jsme sport a byli šťastní. Kvůli onemocnění najednou o všechno přišla. Mimo sportu neměla prakticky žádnou zálibu. Tím, jak se na něj upnula, získala vůči životu apatie. I když jí chybělo sportovní vybití, tak ji alespoň částečně naplňovalo organizování volejbalových turnajů,“ vypráví manžel Miroslav Čížek.

Držela ji parta

Život sportovkyně neustále provázela únava a bolest. Po léčení nastalo krátkodobé zlepšení, pak se problémy znovu vrátily. „Jediné, co mě drželo při životě, byla parta z volejbalu,“ vzpomíná Čížková. I když už nemohla aktivně sportovat, přesto se nehodlala volejbalu vzdát. A tak se vrhla alespoň na funkcionářskou dráhu. Byla rozhodčí, dělala zápisy o utkání a organizovala různé turnaje.

Přesto prý i nadále trpěla. Jak fyzicky, tak  psychicky, měla stavy, kdy brečela. Pak absolvovala operaci kolena. Dokonce se bála, že přijde o zaměstnání. Znala jen cestu ze soukromého gymnázia do nemocnice. Do tohoto kolotoče se přidala i léčba v lázních.

„Pochopila jsem, že už to asi lepší nebude. Byla jsem protivná sama sobě, proto jsem se před rokem rozhodla pro radikální antibiotickou léčbu,“ uvedla. Její zdravotní stav se začal postupně zlepšovat. Na podzim loňského roku zkusila trénovat. „Nejhorší bylo, když jsem cítila, že už to není, jak to bývalo. Stydím se, když mi to nejde,“ vyčítá si. Ale je prý vděčná za každou chvilku strávenou na hřišti.

„Míša nesla velmi těžce, když nemohla sportovat a hrát volejbal, kterým hodně žila. Vždycky si přála, aby se znovu vrátila. Když se její zdravotní stav trochu zlepšil, byla hrozně šťastná. Proto dnes prožívá velkou eufórii,“ všimla si dlouholetá spoluhráčka Lidmila Jakubcová.

Po osmi letech je zpět

Poslední květnovou sobotu se Čížková dokázala po osmi letech znovu vrátit na volejbalový kurt. Nervozitou toho moc nenaspala. Údajně jen tři hodiny. Při oblékání se jí klepaly ruce. Ještě upravit nákolenky a zastrkat dres. Tento rituál zažila naposledy v květnu 2002 na turnaji v Jistebnici. „Strašně mi bušilo srdce. Nechci to ostatním kazit,“ zodpovědně přiznala. Ale pocit proběhnout se znovu po cihlové antuce jí dal na všechna utrpení zapomenout. Myšlenkami je už zase jinde. Chce být nejlepší a vítězit. Sport jí v životě nabíjí. Ale každý pohyb je vykoupen bolestí. Den dva se pak dává dohromady. Přesto se sportu nehodlá vzdát.

„Kdybych si měla vybrat jakýkoliv sport, tak se rozhodnu znovu pro volejbal. Je to kolektivní a nekontaktní sport. Dá se hrát celý život a navíc ho provází skvělá parta,“ nezaváhala Čížková s odpovědí ani na chvilku.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!