Hranice, Střítež nad Ludinou l Fouká pekelný vítr. Je jedenáct hodin, 23. října 1984. Na vrcholu sedmé nejvyšší hory světa Dhaulagiri stojí Jaroslav Stejskal a Karel Jakeš. Rychle pořizují vrcholové snímky. Jejich kolega Jan Šimon dosáhl vrcholu o půl hodiny dřív a je už na zpáteční cestě.
„Nesmíme se tu zdržovat, protože vítr je hrozný. Máme toho tak akorát. Ještě se šťastně dostat dolů,“ nahrávají si na diktafon. V tu chvíli netuší, že radost z pokoření čtyři tisíce metrů vysoké západní stěny Dhaulagiri, kterou zdolali jako první na světě, jim zkalí zpráva o Šimonově smrti při sestupu.
Karel Jakeš pochází ze Stříteže nad Ludinou. Na Hranicku však lidé muže, který patřil k československé horolezecké špičce, neznají. Zřejmě proto, že ve dvaadvaceti letech odešel na Slovensko. Tam zahynul v Tatrách pod lavinou při skialpinistické túře v roce 2002. Měl devětačtyřicet let.
Jméno svého rodáka uvádějí Střítežští mezi místními osobnostmi. Pamětní desku ani expozici mu ale neplánují. „On ze Stříteže brzy odešel,” vysvětlil střítežský starosta Petr Pajdla.
Vzpomíná si, že Jakeš měl o slézání velikánů ve vesnici přednášku. „To bylo, když se vrátil poprvé z Nepálu. O Dhaulagiri ale vyprávět nechtěl. Byl zničený ze Šimonovy smrti,“ upřesňuje Jakešova sestra Anna Sýkorová, která je chodící kronikou rodiny a bratrovy výpravy bedlivě sledovala. Vybavuje si, že vyprávěl, jak při cestě do základního tábora džunglí polovina výpravy onemocněla záhadnou infekcí, která se jim do ran dostala od obrovských pijavic. „A také, jak ve výšce 7500 metrů dostala téměř celá expedice výškovou nemoc,“ dodává Sýkorová.
Zpaměti vyjmenuje všechny hory, které bratr slezl. „Jeho snem bylo vylézt na Aljašce na Mount McKinley. To mu nevyšlo kvůli úrazu při dopravní nehodě,“ říká Jakešova sestra.
Hrozila mu amputace
Havárie se stala v roce 1988. „Tehdy byl na Kavkaze. Jeli avií a brácha se už nevešel do kabiny, tak seděl na korbě mezi sudy s mačkami a horolezeckou výbavou. Bylo půl čtvrté ráno a řidiči vběhla do cesty kráva. On strhl řízení a vrazil do stromu. Bráchu zmáčkly sudy a roztrhly mu ruku,“ vypráví Sýkorová.
V nejbližší nemocnici zraněného Jakeše ošetřili a poslali ho do Moskvy. „Tam mu řekli, že mu budou amputovat ruku. Brácha jim utekl a odletěl do Prahy. Cestu přežil díky morfiu, které mu píchla sestřička. V Praze už ho čekal vrtulník a odvezl ho do vinohradské nemocnice. Po šestnácti operacích a třech měsících v nemocnici si ho švagrová, která je zdravotní sestra, odvezla na Slovensko a doma ho piplala,“ popisuje Sýkorová.
Smůla byla, že měl levák Jakeš zraněnou levou ruku. Neměl v ní už sílu a nemohl se věnovat horolezectví. „Po úraze začal šít výstroj pro turisty. Spacáky, batohy, bundy. Nakonec se našel v extrémním skialpinismu. My jsme to ani nevěděli, že byl nejlepší v Evropě, dozvěděli jsme se to později,“ vypráví Sýkorová.
Právě skiaplinistická túra se mu stala osudnou, zasypala ho lavina. „Na pohřbu v Tatranských Matliarech byl hřbitov zaplněný lidmi. Z Česka i ze Slovenska. Měl spoustu kamarádů,“ říká horolezcova sestra.
Chtěl se ženit v riflích
Dětství prožil Jakeš pár kilometrů od Hranic, ve vesnickém stavení v rodině s osmi dětmi. Nejvíc se o něj starala nejstarší sestra, dnes třiašedesátiletá Jana Šváčková. „Musela jsem ho z těch nejmladších nejvíc hlídat,“ vzpomíná žena.
Do hor to mladého Jakeše lákalo už od dětství. „Bavilo ho to. Už od čtrnácti let jezdil po vandrech po republice,“ vypráví jeho o rok mladší bratr, dnes šestapadesátiletý Josef Jakeš. Lásku k horám v něm ještě víc podnítil horolezec Bohuslav Mrózek, s nímž se Jakeš seznámil v zaměstnání v dětmarovické elektrárně.
Aby měl blíž ke strmým vrcholům, odstěhoval se horolezec do Vysokých Tater. „Tam se do roka oženil. Rodiče věděli, že s někým chodí, ale oznámení je překvapilo. Poslal pohled a tam stálo: Jednu deštivou sobotu jsem neměl co dělat, tak jsem se oženil,“ vzpomíná Šváčková.
Příhodu doplňuje její sestra. „Říkal, že se šli oddat v riflích a tričku, ale vrátili je. Tak si musel brácha vypůjčit oblek. Pak koupili deset chlebíčků a udělali oslavu,“ směje se Sýkorová.
Domů do Stříteže jezdil horolezec zřídka. „Je to dálka, čtyři sta kilometrů. A hodně cestoval po světě,“ vysvětluje Josef Jakeš.
Na svou zálibu si Jakeš přivydělával umýváním oken ve výškových budovách.
KAREL JAKEŠ
• Narodil se 15. 10. 1953 v Hranicích. Žil ve Stříteži nad Ludinou, měl sedm sourozenců.
• Vyučil se v Hranicích truhlářem. Pracoval v Prefě v Grygově a v elektrárně v Dětmarovicích.
• V roce 1975 se přestěhoval do Vysokých Tater, pracoval tam ve Vojenské zotavovně v Tatranských Matliarech.
• V roce 1976 se oženil. S manželkou Marií měli syna Daniela (34 let).
• Patřil k československé horolezecké špičce. Od roku 1980 byl členem reprezentačního družstva. • V roce 1988 utrpěl při automobilové nehodě těžké zranění ruky, po němž se už nemohl věnovat horolezectví. Přeorientoval se na skialpinismus, ve kterém dosáhl špičkové úrovně.
• Od roku 1993 měl slovenské občanství.
• Tragicky zahynul 12. 11. 2002 při skialpinistické túře v Belianských Tatrách, zasypala ho lavina.
• Vloni se uskutečnil na jeho památku už 5. ročník Běhu na chatu u Zeleného plesa.
Dhaulagiri
• Sedmá nejvyšší hora světa (8167 m n.m.)
• Vyčnívá z okolí, svým převýšením je nejvyšší horou světa, za niž byla v 19. století považována.
• Jižní a západní stěna jsou vysoké přes 4000 metrů.
• Poprvé ji dobyli jako předposlední ze čtrnácti osmitisícovek v roce 1960 členové rakousko-švýcarské expedice.
• V roce 1984 stanul po výstupu západní stěnou na vrcholu i Karel Jakeš.
