Houpám se na vlnách divoké Ostravice. Poprvé v životě. Mám vypůjčený neoprenový oblek i neoprenové ponožky, vestu, pádlo, helmu. Jsem pasažérkou jednoho ze stovek plavidel, která sjíždějí tuto řeku.
Nade mnou je modré nebe, slunce mi svítí do zad, vidím beskydské vrcholy. Na Smrku i na Lysé hoře je ještě sníh.
Hrázný přehrady Šance, do které natékají vody z beskydských hor, vypouští od deseti hodin dopoledne co čtvrt hodiny pět kubíků vody navíc. Mezitím přijíždějí vodáci, vybalují a nafukují lodě, převlékají se za auty do vodáckých obleků. Ženy ukazují kalhotky a bílé nohy. U otevřených kufrů mnozí popíjejí kromě čaje a minerálky také rum či slivovici.
Mít na sobě neoprenový oblek je pro mne nová zkušenost. Vůbec se mi do tohoto úboru nechce, ale uznávám, že má smysl. Už na břehu cítím po těle příjemné teplo. Před vyplutím se ani nestihnu představit
s dalšími členy posádky mého raftu.
„Jedeme, nastupujeme!“ velí úderem jedenácté náš instruktor David Blaheta, který má mezi vodáky přezdívku Tazy. Rychle oblékám vestu a pomáhám snášet červený raft z břehu do řeky. Zapínám vestu,
na dně lodi najdu popruh, do kterého zasunu nohu, abych nevypadla.
Ptáci prchají, lidé mávají
Na červeném nafukovacím plavidle je nás celkem osm. Tolik je nás jen proto, že dvě pasažérky vydají za jednu. Jsou to malé a útlé děti, devítiletá Gabriela a třináctiletá Vlaďka. Sedí vzadu, mezi nimi instruktor
a kormidelník Tazy.
Je s námi tatínek děvčat a jejich kamarádi z Ostravy. „Levá vpřed, pravá kontra!“ velí zkušený vodák Tazy. Je z vodáckého spolku Campanula, jenž sjezd Ostravice organizuje. Bereme do rukou vesla a
snažíme se pochopit a plnit pokyny. „Pádlujte podle mých pokynů a držte rytmus podle toho, kdo je vpředu,“ zdůrazňuje Tazy.
Já a obě děti jsme na Ostravici poprvé, ostatní muži mají několik sjezdů za sebou. „To si už nenecháme ujít,“ smějí se. Jsou tak rozjaření, že někdy zapomínají pádlovat.
Zpočátku je to snadné. Snažíme se sladit pohyb vesel. Jde nám to čím dál tím lépe. „Nepádlujte tak rychle a prudce,“ usměrňuje nás Tazy, bez kterého bychom se asi daleko nedostali.
Plujeme, voda nás nese. Vyděšené kachny letí pryč. Na březích kvetou sasanky a devětsily. Z každého mostu nám mávají lidé. „Ahoj!“ odpovídáme na pozdravy. A když zrovna nemusíme pádlovat, otáčíme
na pozdrav vesla k nebi. Projíždíme kolem chat. I chataři nás vstřícně zdraví.
Plujeme čím dál rychleji. Houpeme se na vlnách a někdy dostáváme pořádnou sprchu. „To máte místo šmigrustu,“ směje se otec dvou děvčat, který je při tom úzkostlivě sleduje a nabádá, aby se držely. Uhýbáme větvím trčícím ze břehů. „Au,“ neovládne se dívka za mnou, když ji větev švihne přes prsty. Někdy musíme kvůli větvím všichni sklonit hlavy. Největším peřejím, které děsivě stříkají nažloutlou vodu,
se vyhýbáme. Zajíždíme ke břehu, vystoupíme do vody a vyneseme raft na břeh. Za kaskádou se vracíme na řeku.
Uvíznutí na balvanech
Málem skončíme ve vodě, když uvízneme na balvanech, které nás nechtějí pustit dál. „Nadskočíme všichni na tři. Raz, dva tři!“ snaží se jeden z pasažérů. Zkoušíme to, ale stále se nemůžeme hnout. Kolem je silný proud, i ostatní plavidla mají problémy. Přesouváme se všichni kromě dětí do přední části lodi. Muži vystupují jednou nohou z raftu na kameny. I já nadskakuji a snažím se pádlem pomoci odstrčit nás z kamenů. Nakonec se to podaří.
A zase plujeme. Všichni jsme udýchaní, z bot nám crčí voda, ale usmíváme se. Loď za námi se převrhne, ale lidé z ní bezpečně doplavou ke břehu. Uvědomuji si, že si nevzpomínám, kdy jsem se naposledy
tak dlouho v kuse usmívala.
Když ve Frýdlantu nad Ostravicí definitivně vytahujeme loď na břeh, dva moji horliví spolupasažéři se celí vykoupou. „Co děláš?“ ptá se jeden druhého. Za chvíli, když ho proud strhne také, to pochopí. Ale dostanou se z vody a po několika pádech na kluzkém břehu vynesou plavidlo na parkoviště.
Takový šmigrust by si dali všichni znovu. „Děkujeme,“ říkáme instruktorovi Tazymu, který z nás dokázal na necelou hodinu a půl udělat vodáky.
