Osmdesátiletý Joaquim prožil třetinu života v Jižní Africe, nakonec mu to ale nedalo a vrátil se na stará kolena domů. Téměř sedmdesátiletý Augustino je pořád členem dobrodružných rybářských výprav, každé chvíle prožité na pevnině svého domovského ostrova si však váží. Třicátníky Joaa a Nuna spojuje divoké mládí v Lisabonu a jejich opojení sportem. Klid našli až doma, kde rozjeli vlastní sportovní školy. A dvacetiletí bylinkář Roberto a sáňkař Ferdinandu jsou prý „nejšťastnější na světě“, že si našli práci na Madeiře a mohli tu zůstat.
Kdo se sem vydá, dá jim za pravdu. Madeira v sobě totiž kloubí kouzlo z filmu Cesta do pravěku, divokost Pirátů z Karibiku a pohádkovou atmosféru z Hobita.
Prodavač zážitků v oblacích
Joaquim Mendesa za vlády diktátora Salazara emigroval do Jižní Afriky. Prožil tam třetinu svého života jako prodavač všeho možného. Dnes tento skrčený bezzubý pán prodává kořeny všude po světě vyhlášených strelícií a kal v parku Ribeiro.
Madeirské víno
Díky anglickému králi Karlu II. získala Madeira monopol na vývoz lahodného vína do Ameriky. Aby se udržela jeho kvalita při přepravě, začala se do vína přidávat pálenka z hroznů. Dlouhou plavbou a tropickým vedrem se prodloužila jeho trvanlivost a prohloubila chuť. Dodnes se tak lahodná madeira „vaří“ ve speciálních budovách s vytápěním: každý soudek je půl roku skladován při teplotě 35 stupňů. Láhev tak můžete mít otevřenou i několik měsíců a chuť vína se nezmění. Tři, pět či deset let staré madeiry koupíte za 15 až 20 eur, archivní od 35 do 450 eur.
Turisté z celého světa míří na Madeiře především sem, aby se prošli po levádách, vyhlášených cestičkách podél vodních kanálů, které tady před stovkami let vybudovali otroci prvních kolonistů. Hlavně bohatí Britové tady pěstovali cukrovou třtinu, banány a vinnou révu a z vrcholků k nim takto dováděli čerstvou vodu z horských vodopádů. Voda z levád slouží lidem v údolích dodnes a banánové a další plantáže tady najdete na každém kroku.
Jdete vysokohorským terénem plným bujných květů a banánovníků a shlížíte dolů do vzdáleného údolí, k němuž se kolem několika málo domečků klikatí uzoučké cesty.
„Po tomhle se mi ve světě stýskalo. Ty výhledy, ta čistá nádherná krajina, ten klid,“ říká Joaquim. Jeho dvě dcery po studiu zůstaly v Británii, další s manželem mu pomohla zbudovat malé občerstvení a obchůdek se suvenýry v oblacích.
Možná právě takto mohla vypadat bájná Atlantida, o které se tady vedou legendy. Madeiřané, včetně Joaquima, se tomu však jen smějí a více se kloní k myšlence, že jejich vulkanický ostrov je pozůstatkem pevniny, která spojovala Evropu s Amerikou. A proto je tady prý počátek dnešního světa.
Hrdí sáňkaři z Funchalu
Nepatřičné. Trapné. To jsou pocity, které má asi každý normální člověk, který se nechá lanovkou vyvézt v hlavním městě Madeiry, ve Funchalu, na kopec Monte. Povinně si prohlédne velkolepou katedrálu Sé a od ní sejde úzkou uličkou ke zdejší největší atrakci – k desítkám proutěných sání úhledně narovnaných u stěny. Do těch máte naskočit a nechat chlapíky ve slamáku, aby s vámi projeli po úzké asfaltové cestě strmě dolů kus města. Naklánějí se v zatáčkách, sáně s vámi smýkají, muži svírají lana, na která jsou připevněny, a brzdí jako o život speciálními dřeváky s podešvemi vyrobenými z pneumatik, které jim vydrží maximálně tři měsíce.
Do sání jim nasedají stokiloví Američané a vy z toho rozhodně nemáte dobrý pocit. Proč to ti chlapi vlastně dělají? Kolem saní, a hlavně ve dveřích místní sáňkařské hospody, jich postávají desítky. V bílých kalhotách a trikách, pokuřují, popíjejí pivo a čekají na další Amíky.
„Proboha, proč bych se měl za takovou práci stydět? Je to úžasné a vůbec není lehké ji získat. Každý profesionální sáňkař je tady král. Musí to dělat nejen zručný muž, ale hlavně takový, který má tuto práci v rodině. Sáňkařem už byl můj otec i děda,“ říká jednadvacetiletý Fernandu, který se takto živí dva roky.
Jeho dědeček prý dokonce ještě pamatoval časy začátku této atrakce. Právě odsud totiž Funchalané snášeli těžké náklady dolů do města, což je nějakých deset kilometrů. Jeden z nich měl bratra, který vyráběl dobré košíky. Přidal k nim prkna a mohl vyrazit. Tříhodinovou namáhavou práci vyměnil za čtvrthodinovou zábavu.
Časem ještě vyměnili dlažbu z kočičích hlav za asfalt a bylo hotovo. Sáňkaři dnes jezdí už jen dvoukilometrovou trasu, zato třikrát až desetkrát za den. Dole na sáně čeká auto, které je vyveze nahoru.
„Je to adrenalin, zábava a vydělám si skoro tisíc eur za měsíc. Když budu dobrý, můžu to dělat až do důchodu, je nás asi sto mužů, kteří se takhle živíme, a některým už táhne na sedmdesát.“
Výprava za rybáři
U kamenných stolů v malé rybářské vesnici Câmara de Lobos posedávají na patnících staří rybáři. Karty jim drží kamínky a jsou pohlceni hrou. Proti sobě hrají majitelé lodí, které se tyčí na břehu oceánu hned vedle. Je večer, smráká se a nálada houstne. Rybáři se jako vždy pohádají, možná dojde i na pěsti, ale nakonec si spolu dají silné pivo Coral nebo pálenku z cukrové třtiny a vyrazí domů.
Osmašedesátiletý Augustino tomu přihlíží a do hry se nepouští. Modrooký ošlehaný mořský vlk s nezbytnou kšiltovkou je jedním z čím dál menšího množství madeirských mužů, kteří ještě i ve svém věku vyrážejí rybařit, a na potyčky dnes nemá energii.
„Dělám to už dvaačtyřicet let. Dřív jsem jezdil na velké lodi, kde nás bylo deset chlapů a na směny jsme ve dne v noci lovili i čtrnáct dnů v kuse. Byla to strašná dřina a pracovat musím i teď dál, ale sil už tolik nemám,“ přiznává s tím, že pravidelně vyplouvá s kolegou a jejich malou lodí. Zatímco dřív lovili z velkých hlubin kolem Madeiry vyhlášené tkaničnice (černé ošklivé úhořovité ryby s lahodným bílým masem), dnes vytahují v sítích menší tropické ryby. Na moři jsou dva tři dny. Když je zima, malou dírou si vlezou do podivného podpalubí, které nemá žádná okna, jinak se tam skladují nezbytnosti k plavbě.
„Mám to rád, vždyť jsem nikdy nedělal nic jiného. Rybaření ale pro dnešní mladé není, můj syn pracuje v turismu a je mu dobře.“ Augustino se těší, že s sebou vezme jednou svého vnuka, aby aspoň na chvíli ještě i on pocítil, co to je, když se do varu dostane krev mořeplavců.
Divocí lidé ze severu
Roberto Câmara tráví nejvíc času na trzích v hlavním městě Funchalu. Každý den sem dováží se svým otcem Josém a matkou Helenou bylinky a koření, které sbírají další členové rodiny na divočejším severu ostrova, který hýří bujnou vegetací a barevnými obřími květinami.
Sever obývají farmáři, kterým se tam kupodivu daří. Díky sopečnému původu ostrova je tady neuvěřitelně úrodná půda. Vytvořit políčka na příkrých úbočích hor je však opravdu umění.
Souostroví pro dobrodruhy
- Vyhlášené procházky podél levád můžete zvládnout pěšky nebo na kole. Cross country na 4 hodiny vyjde na 59 eur a čeká vás 18 km cesty s průvodcem po levádách přes vesnice, půjčení kola bez průvodce stojí 29 eur. Více na www.freeridemadeira.com
- www.onwateracademy.com
- Lodí se sem z Madeiry dostanete za 60 eur na osobu.
Dostat se odsud ke zbytku ostrova bylo ještě nedávno složité. Silnic není mnoho, jsou klikaté a tyčí se vysoko nad útesy. Jízdní pruhy a hrazení často chybějí. Teprve před pár lety Madeiřané ostrov „provrtali“ tunely, a tak se z jednoho konce na druhý dostanete za hodinu a půl.
„Sever je pořád divoké místo a mnoho lidí odtamtud nikdy neopustilo svou vesnici. Já jsem vystudoval vysokou a myslel si, že zůstanu ve Funchalu (pozn. red.: tam žije asi 120 tis. obyvatel), ale čím dál víc mě to táhlo domů. A tak každé ráno s rodiči naložím auto bylinkami a kořením a za necelou hodinu jsme tady,“ říká Roberto. Vypadá jako špičkový manažer a tím vlastně je. Jeho rodina bylinkaří už čtvrtou generaci a jeho dědeček byl vyhlášený léčitel. Lidi na Madeiře na sílu bylinek pořád věří. Kupují si směsi na vyčištění domů od špatných energií, ale nejvíc se asi prodává madeirský heřmánek, ten je prý na všechno.
Ostrované na druhou
Madeira je vlastně souostroví, ale obydlené jsou ostrovy jen dva: Madeira a Porto Santo. Každý je ale naprosto jiný. Zatímco Madeira je zelená a divoká, Porto Santo je vyprahlé a má písečné duny.
„Déšť se zastaví v horách na Madeiře, my tady máme jiné rarity,“ usmívá se učitel surfingu Joao. Právě se vrátil z pevniny, jak přezdívají Portugalsku. „Narodil jsem se v Algarve, ale vyrostl už tady. Do Algarve se vracím, když nemáme v zimě práci. Hlavní sezona trvá šest měsíců, pak si odpočineme, pocestujeme a začneme se připravovat na další,“ popisuje Joao.
Vybral si život na snad až příliš klidném ostrůvku, kde žije kolem 5000 lidí, je plný nádherných písečných pláží a velkých vln přicházejících sem z atlantských hlubin.
„Studoval jsem v Lisabonu, odbyl si divoké mládí, teď mám vlastní firmu a dělám, co mě baví,“ dodává. Změnil by snad jen jediné: jeho přítelkyně bydlí na vedlejší Madeiře a dostat se k ní trvá dvacet minut drahým letadlem nebo 2,5 hodiny trajektem, který ovšem v lednu nevyplouvá vůbec.
Výlet do třetihor
Život na Madeiře je splněný sen i pro Nuna Cunha, který bydlí v malé vesnici 40 minut od Funchalu. Studoval a dlouho žil v Lisabonu, pak se ale vrátil do klidu na sever Madeiry. Dnes pracuje jako horský a cyklistický průvodce, miluje létání malými letadly a jeho vášní je canyoning.
„Madeira je takový evropský Nový Zéland: divoká země, kde se můžete pustit do všech možných adrenalinových sportů. Nejradši ale jezdím cross country na kole, kdy jedete po úzkých levádách, pod vámi jsou daleko v údolí vesničky a vy můžete vyjet až nahoru nad mraky,“ říká Nuno a má pravdu. Kdo se jednou dostane do tamních hor, na chvíli oněmí úžasem. Původní vavřínový prales zabírá až jednu třetinu ostrova a vy se tak ocitnete v třetihorách. Madeiře by se tak jednoduše mohlo místo ostrov orchidejí začít přezdívat ostrov zážitků. A právem.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
