Do své pracovny nechává téměř vždy pootevřené dveře. Je to gesto vstřícnosti k příchozím, aby bez zábran vstoupili. Profesor Pavel Pafko nikdy neposlouchá na půl ucha a když mluví, dbá na to, aby byl správně pochopen.
„Rozumíte, jak to myslím?“ zeptá se několikrát při rozhovoru.
Špičkový lékař, čerstvý sedmdesátník v září předá kliniku a u příležitosti svého jubilea plánoval zvolnit tempo. Možná se to ale nestane.
Pane profesore, platí ty pootevřené dveře i pro pacienty?
To by asi v praxi úplně nešlo. Platí hlavně pro zaměstnance. Když jsem byl v Americe, uvědomil jsem si ten rozdíl. U nás jsou podřízení ještě z dob Rakouska-Uherska naučení probojovávat se k šéfovi přes několikery zavřené dveře. Kolikrát se dělá věda z každého razítka. Takhle mají kolegové pocit bezprostřednosti, spíš se svěří, když mají něco na srdci.
Rád zdůrazňujete, že neděláte rozdíly mezi pacienty. Jezdit do práce na skútru, to je pro vás taky způsob, jak se přiblížit obyčejným lidem?
Ale jděte! Jednoduše je to mnohem pohodlnější.
Vážně? Pro zajímavost, jak dlouho vám trvá, než z domova v Podolí dorazíte do Motola, teď při tramvajové výluce na Andělu?
Sedmnáct minut a přitom jedu podle předpisů. Autem bych nikdy nevěděl, za jak dlouho tuhle trasu zvládnu.
Není to ale trochu nebezpečné? Nedávno srazila zpěvačka Dara Rolins jednoho důchodce na skútru.
Takhle nemůzete uvažovat. Nedávno jsme v nemocnici amputovali končetinu pacientovi, který šel po chodníku a přimáčklo ho auto. Na druhé straně vím, že s jednostopým vozidlem musím být v hustém provozu dvakrát opatrný. Ale v životě to pokaždé bývá něco za něco. Na skútru jsem pohyblivější a nemám problémy s parkováním.
Taky s chutí jezdíte na kole. Jak jste si v červnu užil charitativní tour s Josefem Zimovčákem? Ujet za dvanáct dnů 1550 kilometrů musela být zabíračka.
Když je člověk trošku trénovaný a zvyklý trávit víc času v sedle, není to zase tak moc. Jeli jsme z východního Slovenska až do Aše po dětských onkologiích a rozdávali sponzorské peníze, takže cesta měla smysluplný podtext.
A co vaše cyklistické zážitky v Praze?
Některé taky stojí za to. Například jednou jsme si s několika známými dali sraz na rampě Národního muzea ve tři hodiny ráno a udělali takové noční kolečko Václavákem dolů, pak na Letnou, k Troji a na Hrad. Pomalu se začalo rozednívat… takové chvíle mám rád.
V Praze žijete od vysokoškolských studií, která místa vás berou za srdce?
Určitě Albertov a Karlov, kde jsem strávil mládí. Když jsem chodil běhat na Pražský hrad, jednou večer, tuším v březnu, okouzleně koukám shora na rozsvícené město. Vtom vidím, že vedle mě stojí chlapík, popíjí půllitr piva a vychutnává si stejný pohled. Taková zvlástní chvilka samoty ve dvou. Neopakovatelný pocit i bez toho piva. Víte, ony existují dvě Prahy, jedna plná turistů a druhá bez lidí.
Vidím, že aktivně vyhledáváte tu druhou.
To ano. Když přijdete v pozdním podzimu nebo v zimě na Karlův most tak v jedenáct hodin večer, je tam božský klid. Padne mlha, kterou probleskují lampy, jdete Nerudovkou na Hrad, nikde nikdo. To jsou nádherné okamžiky.
Po předání kliniky budete mít na svoje radosti více času. Jak ho využijete?
Myslel jsem si, že zvolním, ale v nemocnici mi nabídli ještě plný úvazek, takže vlastně nevím, jak se nakonec domluvím s mým nástupcem. Raději to teď dál nerozvíjejme.
Aha, to jsem si myslela. Činorodí lidé vašeho formátu mají problém ubrat.
Spolužáci mi taky říkají, Pavle ty si honíš triko, užívej si už. Každý to vnímá jinak. Na oslavě sedmdesátin jsem se ptal osmdesátiletého kolegy, jehož si velmi vážím a který stále pracuje, co mi radí. On řekl: „Pracuj, dokud můžeš.“
Jeden významný lékař, váš vrstevník, mi řekl, že v okamžiku, kdy se mu budou třást ruce a slábnout hlava, ihned odejde.
To je ale naprostá hloupost. Ve chvíli, kdy se to stane, to už nepoznáte. To pozná jedině vaše okolí. Člověk sám nemůže posuzovat svoje schopnosti.
Zastáváte názor, že pacient nemusí vědět o své nemoci všechno. Proč podle vás není dobré říct mu pokaždé pravdu?
Někdo tu pravdu totiž ani nechce slyšet. Myslím, že každá informace by měla vždy obsahovat i naději. My nejsme v Americe, kde člověku řeknou, že má rakovinu a nedá se s tím nic dělat. Vyrůstali jsme v jiných podmínkách. Dávat ovšem jakoukoliv šablonu je špatné, protože interakce lékař – pacient je setkání dvou neopakovatelných jedinců.
Jste špičkový lékař, jako první v Česku jste transplantoval plíce, operoval jste Václava Havla, máte skvělou rodinu. Je něco, co vám v životě nevyšlo? Napadá mě třeba syn.
Takhle neuvažuji. Těšil jsem se na každé dítě a považuji za výhru, že mám tři zdravé dcery a spolehlivou ženu. Mnozí lidé jsou frustrovaní, protože mají přání, která neodpovídají jejich možnostem. Mým cílem třeba nikdy nebylo blíže se seznámit s herečkou Ginou Lollobrigidou. Raději si řeknu, že je stejně ještě starší než já. Rozumíte, jak to myslím?
Přesně. Máte pozitivní přístup k životu. Ale až se přihlásí stáří?
Na to ale nemá cenu myslet teď. Třeba mě vážně na tom skútru porazí auto a žádné opravdové stáří nebude. Život je třeba žít v přítomnosti.
Dovedete si představit, že byste jednou sám požádal o eutanazii? Vycházím z vašeho liberálního postoje k této problematice.
Na to vám nejsem schopný odpovědět. Pokud někdo dostane bezvýchodnou zdravotní diagnózu, je jeho rozhodování ovlivněné stavem, v němž se nalézá. V tuto chvíli by to byl pro mě krok do neznáma.
Na stolku máte dlažební kostku se samými šestkami. Pro štěstí?
To je taková moje testovací kostka. Vidím, že jste správně reagovala, podívala se na spodní stranu. Když na Karlově dělali nový chodník, kostku jsem si vzal a jedna z dcer udělala na strany ty šestky. Řekl jsem jí, aby jednu vynechala, protože na ní kostka stojí. V souladu s mým přesvědčením, že nemá cenu dělat zbytečné věci.
Ano, vím, že vyznáváte smysluplné činnosti. Proto jste také řekl, že až si trochu uvolníte ruce, budete pomáhat s obnovováním turistických značek, že?
To souhlasí. Je pěkné vyrazit s chlebem v batůžku do přírody a přitom udělat něco užitečného. Jenže novináři se toho hned chytli.
No a?
Všechno to platí, ale vlastně teď ještě nevím, jak to s tím mým časem bude. Takže to raději už moc nešiřte, nebo mi jednoho dne z Klubu českých turistů zavolají: „Tak kde vězíte, člověče. My už pro vás máme kyblíček s barvou!“
