Naplnil pořekadlo o Daliborovi, kterého nouze naučila housti. Když Ivan Pelíšek, který žije na bývalé faře v šumavských Česticích, potřeboval paličky, nebyly k sehnání. Musel si je vyrobit sám. A už u toho zůstal.
„V mládí jsem žil v Praze. Ve čtrnácti jsem se u našeho souseda, člena Symfonického orchestru Hlavního města Prahy, učil na bubny. Tehdy se prodávaly dva druhy paliček, které byly navíc nekvalitní. Vyučil jsem se uměleckým truhlářem, a tak jsem si začal paličky vyrábět sám. Na primitivním soustruhu vlastní výroby,“ vzpomíná na své začátky.
Pelíšek se vypracoval. Přišla první zakázka. „Můj učitel si u mě objednal paličky pro celý symfonický orchestr. Ze speciálního černého dřeva dovezeného z Afriky,“ poznamenává. Dnes už existuje na čtyřicet druhů paliček a vyrábějí se buď z habrového nebo z hickorového dřeva, které se dováží z Ameriky. Od velmi lehkých typů pro symfonickou hudbu, lehčích pro jazz až po těžké pro rock and roll nebo heavy metal.
Jako bubeník skupiny Abraxas, která vznikla v roce 1976 a s přestávkami hraje dodnes, se zná se spoustou kolegů z branže. A mnoho kapel používá jeho paličky.
„Největší poctou pro mě ale bylo, když jsem se dověděl, že si americká skupina Guns N´Roses koupila mé paličky během svého evropského turné kdesi v hudebním studiu ve Švýcarsku,“ prozrazuje hudebník a výrobce.
Jak vůbec taková palička vzniká? Její tvar řemeslník vysoustruží z hranolu nařezaného z dokonale vysušeného dřeva. Nic není automatické, u všech procesů musí být člověk. Od výběru dřeva po nařezávání, soustružení, broušení, lakování až po třídění.
Testování na pódiu
Důležité je, aby každý pár měl stejnou rezonanci a váhu. „Rezonanci snadno zjistíme, když o sebe paličkami klepneme. Váhově je musíme zkompletovat. U těch nejpoužívanějších bývá kolem dvaašedesáti nebo osmašedesáti gramů. Ale bývají i těžší,“ popisuje Ivan Pelíšek.
Délka je zpravidla čtyřicet centimetrů. U paliček z habru se cena pohybuje kolem sto až sto dvaceti korun. U hickorových okolo dvou set.
Nejvyšším kontrolorem kvality je sám výrobce. „Testuji si paličky přímo na koncertech. Vozím si s sebou tak dvanáct párů. U těch současných typů zkouším odolnost, u nových, které neustále vymýšlíme, jejich funkčnost.“
Paličky jsou dnes věda. U klasických je hlavička buď soustružená, nebo nylonová. Na kombinované jde hrát z obou stran. Životnost je různá a záleží na stylu hry. Nejčastěji se rozštípnou úderem o činely. Ale stal se i případ, že palička vydržela a neodolal činel.
„Jednou nám na koncertě odlítl činel, spadl hranou na elektrický kabel, rozřízl ho, vylítlo modré světlo a kapela byla bez proudu,“ vzpomíná kytaristka skupiny Gaia Mesiah Kateřina Ryšavá.
Lidé bubnují na všechno možné. Od hrnců a pokliček až po popelnice nebo barely. „Na barely bubnují v různých zemích a při různých příležitostech. Pochodové paličky používají například v Belgii při masopustních průvodech nebo ve Španělsku při karnevalech,“ doplňuje Ivan Pelíšek.
Paličky jsou i vyhledávaným fetišem. Pro bubenické celebrity se vyrábějí zvláštní kusy na rozdávání fanouškům. Potištěné buď názvem kapely nebo autogramem hráče. To je třeba v případě jazzového bubeníka Branko Križka nebo skupiny Mňága a Žďorp.
Mít souseda bubeníka, který každý den zkouší, by vydržel asi jen neslyšící. Ale i problém rámusu je vyřešený. Díky trenažéru neboli cvičítku je možné zkoušet v paneláku, v lese nebo se rozehrávat v šatně před koncertem.
„Je to dřevěná kostka několik centimetrů široká, která se pomocí řemenů upne na nohu u kolena. Na jejím povrchu je tvrdá nehlučná guma, která má při úderu paličkami stejný odraz jako bubnová blána,“ vysvětluje Pelíšek.
Výrobě paliček a hraní se věnuje celý život. Žádný nesplněný sen už nemá. Netuší, jakým směrem se bude hudba v budoucnu ubírat, protože jako všichni muzikanti ví, že všechno už tu jednou bylo. Bubny nikdy nevymizí, naopak v současné době se dostávají do popředí zájmu.
