Párala džíny a překreslovala je na látku. Teď se nesmíří s konfekcí | E15.cz

Párala džíny a překreslovala je na látku. Teď se nesmíří s konfekcí

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Učitelka fashion designu Helena Krbcová se ve světě módy pohybuje více než pětadvacet let. Podle ní se české ženy před revolucí oblékaly lépe, dnes jim chybí styl, šmrnc a vlastní názor.

Helena Krbcová nepatří k oděvním tvůrcům, jejichž jména a tváře člověk najde v bulváru v souvislosti s celebritami. Nemá vlastní značku ani ateliér. A přesto se už čtvrt století pohybuje v nejvyšších patrech společenského žebříčku. Vytvářela například kompletní garderobu pro manželku prezidenta Olgu Havlovou.

Jak se stalo, že jste vytvářela šatník pro českou první dámu?

Seznámila jsem se s její tajemnicí. Bylo to fantastické, chodila jsem za paní Olgou domů, do bytu, kde tehdy ještě zasedalo Občanské fórum. Musela jsem ji obléknout třeba tehdy, když ji a jejího manžela krátce po prvním zvolení prezidentem přijala anglická královna.

Jaké požadavky musí splňovat oblečení první dámy, kterou přijímá britská panovnice?

Je to náročné, musela jsem se důkladně důseznámit s protokolem, kde je třeba požadavek na délku sukně nebo na pokrývku hlavy. Ale mne to v práci neomezuje. Naopak mě to zajímá a baví, neboť jsou to určité mantinely, mezi nimiž se musím pohybovat a musím znát širší souvislosti.

Jaká byla Olga Havlová v oblékání jako klientka?

Velice příjemná. A také křehká bytost, která si do své největší blízkosti jen tak někoho nepustila. Takže jsem si ji musela získat.

Čím?

Především klidem a neokázalostí. Neměla ráda velké předvádění nebo okázalou servilitu. Preferovala střízlivost, jak v jednání s lidmi, tak i v šatníku.

Musíte být při práci také dobrý psycholog?

Oděvní výtvarník musí umět jemně a citlivě posouvat svého zákazníka tam, kde to pro něj bude prospěšné. Což nemůže činit násilím. Musí především naslouchat. A pak ho musí dotvářet tak, aby respektoval jeho charakter. On je totiž velký rozdíl v tom, jak vypadáme, jak se chováme, jací jsme, jací bychom chtěli být a jaké signály vysíláme do okolí. A právě tyhle signály vysíláme svým oděvem a celým svým vzhledem. Nejde o módu, ale o styl. Ten za nás mluví, aniž bychom promluvili.

Co vám říká styl oblékání neznámých neználidí, které potkáváte v ulicích?

Mnoho lidí bezhlavě vyznává jenom značky, které pro ně jsou jasným důkazem toho, že mají peníze. V ženské módě zas vidím spoustu tuctovosti a vulgarity. Vytratila se elegance. S tím souvisí i kultura pohybu, úprava vlasů a tváře. To všechno je dnes mnohem víc uniformní, než to bývalo před rokem 1989.

Jak to? Vždyš tenkrát v obchodech skoro nic nebylo a to málo, co bylo, bylo pro všechny stejné. A teď jsou obchody plné velmi barevného a různorodého oblečení.

Obchodů je hodně a nekvalitních oděvů taky. Úplně trpím, když vidím, jak mladá generace vůbec neusiluje o žádnou originalitu.

Když se rozhlédnete po českých ženách a dívkách, jaké zásadní chyby v oblékání dělají?

Chybí vlastní styl a šmrnc. Mně připadá, že každý teď přesně ví, jakou značku má mít a že může obléknout jen nejnovější kolekci, ale nevidím v tom nic osobitého. Jenže móda není diktát a vůbec se nemění tak rychle, jak se nám prodejci snaží namluvit. Každý člověk si musí z módy vybírat to pravé pro sebe. Ne jen konzumně přijímat to, co hlásají výkladní skříně, ale pěstovat si i v oblékání vlastní názor.

Kde ale má žena s hledáním vlastního stylu začít? Kdo jí poradí? Prodavačka v obchodě akorát potřebuje prodat zboží.

Prodavačka určitě není ta pravá cesta. Ale třeba moji studenti jsou určitě schopní pomoci a poradit. A to i ženám, které nepatří mezi bohatou klientelu, které se oblékají v běžných obchodech. Samozřejmě i taková rada něco stojí. Ale určitě se vyplatí.

V polovině osmdesátých let jste začínala jako samostatná oděvní výtvarnice. Dnes učíte na Západočeské univerzitě obor fashion design. Je v obou pracích podstatný rozdíl?

Dnes se používá mezinárodní výraz, i když obsah je stejný. Moje vlastní práce se samozřejmě změnila. Tenkrát jsem byla tvůrčí člověk, teď učím.

Nemáte vlastní ateliér ani značku?

Měla jsem vlastní studio, ale nyní se už plně věnuji škole a studentům. Z dob, kdy jsem pracovala v salonech, mi zůstala nějaká soukromá klientela, pro kterou pracuji, ale na samotné šití mám švadleny.

Jak jste se ke své práci dostala? Byla jste holčička, která šije na panenky nebo si upravuje maminčiny šaty?

V tom jsem byla asi jako všechny holky. Především jsem chtěla dělat jakoukoli výtvarnou činnost. Proto jsem si zvolila střední odbornou školu výtvarnou, kde už jsem se začala víc orientovat na oděvní výtvarnictví. Jenže tenkrát se ke studiu tohoto oboru přijímali jen dva uchazeči ročně. Mně to vyšlo až napotřetí.

Co jste si ušila jako první?

To už si nevybavím, ale šila jsem si už od základní školy. Tehdy to bylo běžné. V obchodech se toho moc koupit nedalo a už vůbec ne podle vašich představ, takže si většina z nás šila sama doma. Velmi často to vypadalo tak, že jsem si něco ušila a druhý den jsem v tom vyrazila třeba na ples.

Taky jste s maminkou sháněly Burdu a Ženu a módu?

Pochopitelně, to byly úplné poklady. A přešívaly jsme ze starých věcí po babičce. Mělo to svůj ohromný půvab. Už jenom v tom, že se člověk těch starých věcí dotýkal a cítil k nim určitou pokoru. Teď už je všechno příliš samozřejmé a dostupné.

Řekla bych, že páráním starých kousků se také dá hodně naučit.

A taky jsme to tak dělaly. Například džíny se tehdy běžně koupit nedaly. A když už jsme nějaké měly a dosloužily nám, rozpáraly jsme je, překreslily jsme si je na jinou látku a ušily jsme si podle toho nové kalhoty z obyčejné látky.

Šijete si ještě dnes sama pro sebe?

Díky tomu, že mám švadleny, které šijí pro mé zákaznice, nechávám si šít od nich.

Kupujete si oblečení i normálně v obchodě?

Svetry a džíny ano. Všechno ostatní mám šité na míru. S kupovaným oblečením už bych měla problém. Jsem zvyklá mít všechno z materiálu, jaký si vyberu a přesně na svoji postavu. S konfekcí se nesmířím.

V čem vám nevyhovuje?

Mám už příliš přísná kritéria. Od mládí jsem pracovala v luxusních salonech, tehdejší pražský Styl a Eva, to byl někdejší Rosenbaum a Podolská. Takže jsem pracovala s velmi kvalitními materiály, na špičkové krejčovské úrovni a také s velice náročnou klientelou.

Takže do obchodu s oděvy vkročíte málokdy?

S dcerou si někdy děláme zábavné vycházky po obchodech. Každá si do kabinky nabereme naprosto nesmyslné věci, které bychom si nikdy nekoupily. Oblékáme si je a navzájem se chodíme do kabinky strašit.

Za pár dnů budou Vánoce. Jak se oblékáte ke štědrovečerní večeři a ke stromečku?

Podle společnosti, ve které Vánoce trávím. Když jsme byli ještě rodina, s partnerem a dcerou, bylo naprostou samozřejmostí, že muž měl sako a kravatu a já dlouhé šaty. Dnes už je dcera vdaná a já jezdím na návštěvu k ní. Oni jsou mladí a mají zvyky trochu jiné, takže v dlouhých šatech s nimi nebývám.

A letos obléknete tedy co?

Nad tím jsem ještě nepřemýšlela, ale asi nějaké krátké šaty.

Černé?

Jsem černá duše a černá mému šatníku dominuje. Takže černé s jednoduchými, výraznými šperky ze studených bílých kovů.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video