Páter Mareš miluje Řím a italskou kávu

Nástup jara je pro děkana katedrály Zdeňka Mareše dost rušný. Chystá s kolegy náročnou opravu kostela sv. Mikuláše, který je hlavní katolickou svatyní v Budějovicích. O to krásnější by měly být letošní velikonoční obřady.
Deset let prožil v emigraci v Itálii, po revoluci se vrátil a stal se farářem pro Dobrou Vodu, Rudolfov a Libníč. Působil tam patnáct let a na Dobrou Vodu zamíří i o Velikonocích. „I v tomto platí, že na první lásku se nezapomíná,“ usmívá se šestačtyřicetiletý kněz.

Velikonoce jsou největší křesťanské svátky. Přitom běžní lidé si s vírou víc spojují oslavu Vánoc. Proč?

Vánoce jsou obecně srozumitelnější. Jejich středobodem je narození dítěte, událost všem lidem blízká a milá. Velikonoce ale připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Smrt je součástí života – dotýká se všech, takže je také pochopitelná. Vzkříšení však už nelze rozumově vysvětlit a chápat, protože je otázkou víry. Ale právě ono nese naději, kterou tak často postrádáme. Mimo jiné z něj vyplývá, že není jedno, jak svůj život prožijeme, protože všechno naše konání má hlubší smysl.

Pocházíte z křesťanské rodiny. Když se člověk narodí mezi věřící, najde Boha asi snáze.

Každý člověk hledá svoji cestu. Pátrání po vnitřním pokoji, radosti a štěstí patří k lidské přirozenosti. Avšak je důležité, kde to člověk hledá. Chce-li žít naplno, patří k tomu i ona „vertikální dimenze“. Ze vztahu s Bohem nemusí mít člověk strach, nic mu nebere, naopak ho obohacuje. Jenže dnešní doba nás spíš nabádá, ať každý spoléhá sám na sebe. Z komunismu jsme spadli do konzumismu, ryze materiálního způsobu života. V našem českém případě jedna past nahradila druhou.

Když mluvíme o hledání, vy jste roku 1984 emigroval do Itálie. Co jste tam našel?

Překvapivě to byl pocit domova. V Římě všechno dýchá křesťanským duchem, jako by každý kámen promlouval o tom, čemu říkáme „univerzalita církve“. Bydlel jsem v Papežské koleji Nepomucenum, která je určená pro české bohoslovce a má obrovskou tradici spjatou s velkými osobnostmi. Kdykoliv se do Říma vracím, říkávám s nadsázkou, že jedu opět „domů“, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

Utkvěly vám nějaké tamní ctnosti nebo neřesti?

Nesmírně jsem si zamiloval italskou kuchyni a kávu. Když jsem se vracel do Čech, nutně jsem si vezl také kávovar.

Emigrovat v osmdesátých letech nebylo nic snadného. Jak se vám to povedlo a co na to říkali vaši rodiče?

Vycestoval jsem legálně na pozvání bratra, který v té době už trvale žil v Rakousku. Můj cíl byl jasný, byť jsem se nikomu nesvěřil. Když vyšlo najevo, že se nevrátím, moji rodiče byli smutní, zvlášť maminka. Ale jejich trápení se proměnilo v radost ve chvíli, kdy zjistili, proč jsem zůstal „venku“ a čemu se chci věnovat. A naštěstí s rodiči žili ještě další moji dva bratři, kteří mají své rodiny, takže nikdo nezůstal opuštěný. Ani já ne, protože jsem poznal mnoho dobrých přátel, s nimiž jsem dodnes ve styku.

Povzbudil vás někdo k odchodu a poté k návratu?

Původně jsem se vyučil malířem pokojů, ale moje touha byla docela jiná. Kardinál Tomášek mi jednou řekl: Jestli máš odvahu, odejdi ven, protože tady je cesta ke kněžství složitá. Tak jsem ten krok udělal. A po deseti letech mě zpátky povolal budějovický biskup Antonín Liška. Kupodivu byl možná návrat horší než odchod, ale znovu jsem si zvykl. Odměnou a posilou mi bylo společenství lidí ve farnostech Rudolfov, Libníč a Dobrá Voda, v níž navíc stojí překrásný kostel Panny Marie Bolestné.

Dobrá Voda prožívá Velikonoce vždy naplno. Mimo jiné díky slavné pouti.

Ano, její současná podoba spíše připomíná „hádání se duše s tělem“, ale tak jako všechny poutě má i tato svůj původ v putování. Mě těší, že lidé nepřicházejí jen kvůli pouťovým atrakcím, protože je to jedno z nejvýznamnějších poutních míst v kraji. Už díky své poloze vybízí, aby se člověk podíval na svět z nadhledu, pozastavil a zamyslel se. Kdo to dokáže, udělá kvalitativní skok na své životní cestě, který ho posune vpřed.

Velikonoce jsou svátky jara. Sdílíte tuto radost?

Celé křesťanské poselství je o radosti a naději. Na jaře se všechno probouzí k životu, svět je barevnější a veselejší. Jako malý kluk jsem se v Boršově, odkud pocházím, každoročně účastnil „řehtání“ a chodil s pomlázkou; nevím jen, zdali bych ještě dokázal pěknou pomlázku uplést. Dnes prožívám Velikonoce jinak, ale stejně krásně a radostně. Letošní svátky se ponesou v duchu loučení s katedrálou, protože po čtyřiceti letech je nutné opravit podlahové topení i celý interiér. Všechny aktivity se poté přesunou do klášterního kostela na Piaristickém náměstí, který má velké kouzlo a působivou atmosféru. Pořád je na co se těšit.

Zdeněk Mareš (narozen 1964)

- pochází z Boršova u Budějovic. Původně se vyučil malířem pokojů a roku 1984 emigroval do Itálie
- absolvoval filozoficko-teologická studia na Papežské lateránské univerzitě v Římě
- papež Jan Pavel II. ho roku 1991 vysvětil na kněze v bazilice sv. Petra ve Vatikánu a roku 1995 se stal doktorem teologie
- od září 1994 působil jako duchovní správce farností Dobrá Voda, Rudolfov a Libníč, začal také přednášet na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Od podzimu 2008 je děkanem farnosti při katedrále sv. Mikuláše a loni se stal sídelním kanovníkem Katedrální kapituly