Kadaň / Pavel Wolf je o den mladší než tenista Jan Kodeš a narozeniny na Anežku by s ním slavil i Bedřich Smetana.
Do sametové revoluce se malíři živili i angažovanou tvorbou, existovaly výtvarné klany. Pak nastalo podnikání s obrazy ve velkém. Teď galerie zanikají, lidé nemají peníze na umění. Pavel Wolf míní, že vkus ustupuje snobismu a kýčům. Je přesvědčen, že mnozí kvalitní výtvarníci teď mají existenční problémy.
Kdy a jak jste vlastně začal s malováním?
Už ve třech letech jsem v Podbořanech pokreslil, co se dalo. Objevoval jsem svět domova vyklizený po Němcích a s kamarádem ze sousedství opravnu pneumatik u nich v domě. Obdivoval jsem barevnost vláčků, vánočních elektrických svíček, cyklistů ze Závodu míru, hokejistů. A také jiskření troleje tramvají v Praze a opravdové parní lokomotivy. Kreslení pak pokračovalo ve škole v Podbořanech a Kadani, kde si mého talentu všimli spolužáci a učitelé.
Co bylo dál, jak jste se potom rozvíjel?
Nejrychleji na keramické průmyslovce v Karlových Varech. Dával jsem si podle rady profesora Květenského náročné intenzivní domácí úkoly jako portréty, figurální studie, zátiší, fantaskní linoryty, akvarely motýlů a pastely krajin. Také jsem hrál tenis, kopanou a hokej. Mířil jsem do Prahy, ale postoupil jsem na Univerzitu Palackého v Olomouci. Přechod odtud do hlavního města pokazila normalizace. V Praze byli na Umprumu informováni z ,,městských nedělních zdrojů“ o mém idealistickém smýšlení. Také jsem cosi negativního prohlásil o heslech k výročím. Tři desetiletí jsem pak pracoval v propagaci v Tušimicích. V té době jsem měl úspěchy v lehké atletice.
Dá se spojit sport s malováním?
Běh krajinou je úžasná relaxace. Dají se při něm objevovat motivy v krajině, v hlavě se vše povznese do fantazií. Dnes to zkouším na kole. Radil bych mladým lidem sport a tvůrčí činnost.
Jak hodně se lišíte od jiných výtvarníků?
Zabloudil jsem do úporné reality, přestože jsem prošel moderními směry a měl v nich úspěchy. Obdivu se dočkaly moje impresionistické portréty, krajiny, zátiší, akty a fantazie. Dnes jsem se ocitl v realismu s fotografickou přesností. Je to řehole, která ubíjí rozlet. Způsob malby ale zaujal jednu japonskou firmu. Koupila si některá má precizní díla. Jinak obrazy neprodávávám. Málokdo ví, kolik času a námahy zabere popisný obraz. Když si vybírám mezi prací za peníze nebo z lásky, mnohdy volím to druhé. Namaluji raději obraz do vykradeného kostela, který se obnovuje. Učinil jsem tak v Květnově a v Úhošťanech. Renovoval jsem také kříž do vintířovské kaple. Rád bych maloval pro Velikou Ves ve stylu, kde by nechyběl výtvarný náboj.
Když malujete na zakázku, dělá se kopie lépe?
Každý obraz se nedá zopakovat. Na místě v přírodě jsou tahy štětcem rychlé, mnohdy neumělé. Obraz pak má čtvrtý rozměr, který pravdivostí barev na každého promluví. Kopie v ateliéru je už jen sešívání, transplantace barev. U zátiší doma se už nemusí opakovat pohoda, kdy jsem poslouchal krásnou hudbu a matka mi postavila na stůl čerstvou kávu.
Proč chcete malovat obraz pro kostel?
V pohraničí bylo mnoho vesnických kostelů vykradených a zdevastovaných. Jako věřící cítím příležitost, jak pomoci a dokázat na velkém rozměru, co jsem se naučil. Nedělní mše vyčistí problémy v hlavě. To poznala i jedna moje známá, populární zpěvačka. Sakrální náměty jsem začal opravami betlémů. Viděl jsem radost dětí z opravených figurek. Profesor z Umprumu prohlásil, že v devatenáctém století bych byl slavný. Dnešní doba bohužel realistické malbě nepřeje. Chci se v náboženské malbě přiblížit ke Škrétovi a Brandlovi, a pak se vrátit ke stylu Moneta a Renoira.
Dokážete vydržet ve svém předsevzetí?
Půjčil jsem si talent shůry. Teď musím seřadit své ambice, udělat mezisoučet, co je nyní v životě důležité. Není dobré dělat ,,velké kroky mimo“. Chci malovat pozitivní věci pro lidi, ne ,,moderní“ šokující hlouposti a bludné experimenty.
