Většinou dost pije. Pak je zlý. Ale on se změní. Když mu dám svou lásku, přestane. Bude mne mít více rád. S tou fackou minule to tak nemyslel, prostě mu to ujelo. Stejně tak, když mne včera zmlátil, až mi tekla krev. Byla jsem neposlušná, měl na to právo. Už nebudu zlobit. Přece ho nemůžu opustit. Jsem na světě, abych trpěla pro lásku. Takové myšlenky se často honí v hlavách žen, které týrá doma manžel či druh.
I když oběť trpí násilím a stupňující se brutalitou, nemá vůli a odvahu se vzepřít. Také se stydí před okolím. A hlavně nedokáže opustit iluzi o osudovém vztahu. „Oběti jsou psychicky na partnerovi zcela závislé,“ říkají policejní specialisté na domácí násilí. Když násilníka vykážou na deset dní, což soud může prodloužit na měsíc až rok, týraná žena často stáhne obvinění zpět. Ale někdy taky ne. Policistům se i díky možnosti vykázání a velké kampani proti domácímu násilí někdy daří kolotoč násilí zastavit.
Speciálně vyškolení policisté ale mají často velmi těžkou práci. Musí přesvědčit oběť, že vykázání z bytu je jediným možným řešením. Byť je třeba Štědrý den.
Duševně na dně
Na obvodní oddělení ve Slezské Ostravě loni v prosinci přišla sedmadvacetiletá žena, že její přítel chce podpálit dům. Nepodařilo se mu to. „Nikdy nezapomenu na ten pohled. V životě jsem neviděla ženu, která vypadala tak ztrhaně, psychicky úplně na dně. Celý výslech probrečela,“ vzpomíná čtyřiadvacetiletá inspektorka Petra Jarolímová.
Mladá žena žila s přítelem od šestnácti let. Po celou dobu ji bil, zavíral ji doma. Nechtěl ji nikam pouštět, zakázal jí stýkat se s rodinou. Nemohla nikomu ani zatelefonovat – vzal jí mobilní telefon.
Jak to s ním tak dlouho mohla vydržet? Vychrtlá, drobná žena si myslela, že se změní. „Navíc měla strach, co by si s dítětem, bez peněz a bez střechy nad hlavou počala,“ říká policistka.
Se svým kolegou, vrchním inspektorem Tomášem Vozňákem, se shodují v jedné věci. Většina případů domácího násilí v Ostravě se odehrává spíše v sociálně slabších rodinách. „Hodně v tom hraje roli alkohol anebo drogy. Ale to neznamená, že se to středním a vyšším vrstvám vyhýbá. Jen je to více skryté,“ míní Vozňák. Domácí násilí podle něj nebývá jen fyzické.
„Máme případy, kdy převažuje psychické týrání, vydírání, ponižování. Oběti ještě více váhají s oznámením, protože se to obtížně dokazuje. Nejsou vidět žádná zranění, žádné modřiny,“ upozorňuje Jarolímová.
Policistka se domnívá, že inteligentní násilníci jsou často velmi rafinovaní. Většinou ví, kam můžou zajít, co jim ještě projde a co už by nemuselo. „Mnozí dobře znají zákon a umí v tom přesně chodit, abychom na ně nemohli,“ líčí Jarolímová.
I když v rolích obětí domácího násilí nejčastěji vystupují ženy, někdy žena týrá muže. Vozňák řešil případ v centru Ostravy, kdy jedna alkoholička nemohla unést, že se s ní manžel chce dát rozvést. „Naháněla ho po bytě s nožem na otevírání dopisů a vyhrožovala násilím. Muž nevěděl, jak jejímu vyhrožování čelit a přišel na obvodní policejní oddělení,“ vzpomíná policista. Nakonec ale ženu z bytu nevykázali. Usoudili, že případ nesplňuje přesně znaky domácího násilí a u soudu by neobstál.
Domácí násilí se týká partnerských, manželských, vztahů rodičů a dětí. Do nedávné doby bylo tabu násilí na starých lidech. Teď už policisté zdokumentovali řadu případů. Tyrany jsou většinou synové či vnuci. „Řešil jsem případ, kdy vnuk vyhrožoval své babičce, že ji zabije. Vyháněl ji z jejího bytu, který zároveň průběžně demoloval,“ říká Vozňák.
Mladíka policisté nechali vykázat na deset dní, jenže za čtrnáct dní byl zpátky. Po krátké době opět musel ze stejných důvodů ven. „Jenže pak už opět bydlel u ní. Bohužel se to děje běžně. Jakmile uběhne nějaká doba, kdy je babička či matka sama, začne se jí stýskat a nemá srdce nevzít vnuka či syna zpět,“ vysvětluje Jarolímová.
Někdy se stává, že násilník poruší zákaz. „Dopustí se tak přestupku, anebo v opakovaném případě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí vykázání. Může skončit až na tři roky ve vězení,“ uvádí tisková mluvčí ostravské policie Gabriela Holčáková.
Třicet let strachu
Mnoho případů domácího násilí se daří udržet v tajnosti řadu let i celý život.
Ostravští policisté například řešili případ šestapadesátiletého muže, který týral svou manželku. Vyšlo najevo, že to trvalo přes třicet let. Po celou tu dobu ji bil, až měla po těle modřiny, urážel ji, ponižoval, vyhrožoval zabitím, zmrzačením i ublížením jejich dětem a rodině. Zakazoval jí návštěvovat známé, příbuzné, nedovolil, aby chodili k nim. Rozkazoval, co má dělat a kdy má být doma. Když se odněkud vrátila později, nechtěl ji pustit do bytu. Manželka se celou dobu nikomu nesvěřila, modřiny maskovala make-upem. Nakonec se ale všechno vyšlo najevo.
V jiném případě jedenatřicetiletý muž rok týral svou ženu. Podle policistů byla tak zoufalá, že přemýšlela o sebevraždě. Bil ji po těle i po hlavě, kopal ji, házel po ní různé předměty. A vyhrožoval i osmileté dceři, že ji zabije, jestli prozradí, co se u nich doma děje.
Výčet podobných případů by mohl pokračovat dlouho. Jsou všechny velmi podobné, různí se věk a pohlaví tyrana a doba, po kterou oběti násilí snášely.
Možnost vykázání násilníka z bytu není trest pro násilníka, ale pomoc oběti. Deset dnů jí má dát šanci zbavit se na chvíli strachu, vyhledat pomoc. Na pomoc obětem domácího násilí se mnoho let specializuje Bílý kruh bezpečí. „Oběti se mohou u nás vypovídat. Poradíme, jak se bránit i právně,“ říká vedoucí ostravského Intervenčního centra Lucie Papersteinová.
Mnohokrát se setkala s naivní důvěřivostí. Jedna důchodkyně dlouho odmítla pomoc. Domnívala se, že vykázaný syn si během desíti dnů uvědomí své špatné chování.
„Pak se vrátil domů a zase matku zbil. Skončila v nemocnici s vážným zraněním,“ vypráví Papersteinová. Teprve pak si nechala žena říct. Muž šel do vězení. Podle statistik přibývá lidí, kteří se rozhodnout vyhledat pomoc. Svědčí o tom údaje o počtu vykázaných násilníků. V roce 2009 jich bylo v Ostravě osmadvacet, v roce 2010 dvaačtyřicet a letos jen do konce dubna už soudy nařídily vykázat dvaadvacet agresorů.
