Zlínský rodák Petr Nikl je na první pohled člověk nenápadný, ale jako umělec nepřehlédnutelný. Výstava Orbis pictus, kterou připravil s několika dalšími výtvarníky a hudebníky, měla premiéru v roce 2006 v Paříži, dodnes putuje po světě a trhá návštěvnické rekordy. Podobný projekt Zahrada fantazie a hudby reprezentoval Česko na světové výstavě EXPO 2005 v japonském Aichi.
Návštěvníci odcházejí fascinováni. Neskutečné snové objekty se po dotyku člověka pohybují, vydávají zvuky a melodie, vytváří různé obrazce.
Petr Nikl také s přáteli hraje netradiční loutkové divadlo a píše pohádky. Za knihu Záhádky získal v roce 2008 ocenění Magnesia Litera za Knihu roku a Knihu pro děti a mládež.
Nikl pochází z rodiny výtvarníků. Návrhářce hraček Libuši Niklové bude věnována výstava, kterou její syn Petr chystá se zlínskou Krajskou galerií.
Pracujete na něčem podobném, jako byla úspěšná výstava Orbis pictus?
V bývalé čistírně odpadních vod v Praze-Bubenči v červenci skončila nová expozice Labyrint světla, která navazuje na Orbis pictus. Ten byl založený na zvukových a hudebních vjemech, v novém projektu převažují ty vizuální. Další výstava Leporelohra, založená na hře se slovy, byla nedávno v liberecké knihovně. Bude také doprovodnou expozicí knižního veletrhu v Moskvě.
Když se člověk dívá na vaše objekty nebo si čte vaše knihy, nemůže se zbavit dojmu jakési až dětské hravosti…
To je vlastní všem umělcům, to dobrodružství tvořivé hry. Je to velmi vzrušující. Ale není to nic dětinského, je to filozofický problém, smrtelně vážná věc. Ustupuje do pozadí jen v případě, když jsou prvořadé peníze. Když převažuje záměr dílo dobře prodat, pak nastupuje klišé a sériová výroba.
Necháte diváka na exponáty sahat, to není obvyklé.
Nedělám jen interaktivní objekty, ale maluju zároveň obrazy a taky by se mi nelíbilo, aby na ně lidé sahali. Je to otázka výrazového prostředku. Jedna věc je tvořit sochy, obrazy, objekty, které s člověkem komunikují meditativně, tedy nefyzicky. Na druhé straně jsou nástrojové objekty, které umožňují aktivní zásah člověka. Lidé je mohou nastartovat, rozhýbat. Nás baví to, že je možné s věcmi pohybovat a měnit jejich vzhled, zvuk, pohyb. Aby návštěvník cítil vstřícnost umělce, který z něj udělá partnera. Ale i umělci, kteří namalují obraz, tak ho dělají pro toho, kdo se na něj bude dívat. Jen s tím rozdílem, že jejich vzájemná komunikace se odehrává jen v rovině myšlenkové.
Prý ve Zlíně chystáte velkou výstavu?
Bude se týkat především mé maminky a jejích designérských prací. Hraček, které vytvářela jako návrhářka ve Fatře Napajedla v letech šedesátých a sedmdesátých. V únoru 2010 by se výstava měla uskutečnit ve Zlíně, pak v Praze v letohrádku Hvězda a v říjnu v Trenčíně.
Vyjde k výstavě nějaká publikace?
Cítím to jako dluh vůči mamince, a proto s nakladatelstvím Arbor vitae chystáme k výstavě knížečku mapující práci, která po ní zůstala. Práci úžasně pestrou a zajímavou. Lidé většinou znají jen zlomek toho, co se vyrobilo. Jejích hraček je ale mnohem víc.
Ve Zlíně bude představena nejen tvorba vaší maminky, ale i vaše…
Ve Zlíně plánujeme udělat dvojvýstavu na zámku a v Domě umění. Na jednom místě budou vystaveny práce mé maminky, na druhém moje. V Praze to ale už bude jen výstava věnovaná mamince.
