Petra Sklářová: Byla jsem asi první missis co nebrečela

Sedmadvacetiletá herečka Petra Sklářová má kromě prestižních rolí v domovském Těšínském divadle letos za sebou jeden významný úspěch zcela mimo obor. V únoru se totiž stala společně se svou pětiletou dcerou Natálkou missis České republiky.

Sama ovšem říká, že titul její život nijak zvlášť nezměnil. „Byla jsem herečkou, jsem herečkou i teď a myslím, že ještě nějakou dobu budu,“ pronáší missis, která jinak bydlí v Ostravě.

Myslíte, že podobné soutěže mají dneska nějaký smysl?

Myslím, že už jich je tolik, že ani ne. Kdysi byla jedna soutěž krásy a byla, myslím si, docela uznávaná. Dneska je Miss mokré tričko, Missis, Miss taková a Miss jinačí. Vlastně v každém městě mají svoji miss.

Zkoušela jste někdy modeling?

Ne, ani mne to neláká. I v Missis to bylo pro mne zvláštní v tom smyslu, že nechápu, jak jsem se tam vlastně ocitla. Nejsem typ, který by to prožíval. Celou dobu jsem se tomu tam smála, takže možná i proto, že jsem to tak neprožívala, tak jsem vyhrála.

A ostatní soupeřky to prožívaly?

Myslím si, že to prožívaly víc než já. I kvůli komplikacím s divadlem, nebýt vstřícnosti šéfa a kolegů, tak bych tam určitě nebyla. I proto jsem byla na vážkách, jestli do toho jít. I šéf v divadle na mě z legrace zatlačil: „Jestli tam nepůjdeš, tak tě vyhodím.“ Tak jsem si řekla, že ano. Ale myslím, že některé holky to braly docela vážně.

To si myslíte, nebo to bylo vidět? A brečela tam některá?

Myslím, že my tři, co jsme se umístily, tak ne. Někdo mi dokonce říkal, že jsem byla první vítězka, co nebrečela. Možná doma brečely ty, které se neumístily.

Jak to braly děti?

To už bylo horší. To byla jediná věc, ze které jsem měla strach a kvůli které nemám ráda tyhle soutěže. Děti do toho dají všechno a žijí tím. Alespoň ty, co tam byly. Pak je to smutné. Plakaly v šatně a nemohly to rozdýchat. I Natálka plakala, když se vyhlásila první dvě místa, protože si myslela, že se neumístí. Tam nejde o nic, ale je to o tom, že řeknou jejich jméno a ty děti tam jdou a vědí, že vyhrály. I když se to nacvičovalo, tak byly úplně zmatené.

Změnilo to nějak život Natálky?

Myslím, že ani ne. Přitom ta soutěží žila asi nejvíce ze všech dětí.

V září půjde do školy. Je po vás?

Asi ano. Jeviště ona hodně miluje. Třeba jsme zkoušeli tři hodiny nástupy, už to nikoho nebavilo, ale ona: „A já chci ještě zkoušet“. Nebo byla pauza a Natálka stála na jevišti a pořád si to zkoušela. V tom byla úžasná.

Co říkají děti ve školce?

Musely jsme všechny ceny vzít ukázat. Šly jsme se čtyřmi igelitkami. To bylo milé.

Byla hvězda?

Byla. Užívala si to. Asi nejvíce ze všech.

Až vyroste, bude podle vás stejně jako vy herečka?

Já doufám, že ne, ale zatím to k tomu spěje. Hlavně ona v divadle vyrostla, protože od jednoho roku se mnou chodí po zkouškách, spávala v kočárku v šatně. Na představení se byla podívat a dneska už sedí sama a nepotřebuje tam nikoho, protože ví, jak to funguje. Opravdu tím žije.

Vydrží sedět celou zkoušku?

Vydrží. Ona ve dvou letech viděla Maryšu, seděla na ní a byla unesená. „Maminko, já bych chtěla, abys Maryšu hrála ty.“

Vyrůstala v divadle, myslíte, že bude mít sklony k bezprostřednímu chování?

Těžko říct. Mám tam kolegyně, které mají děti, které do divadla také zajdou a nejsou takové. Myslím si, že to je v ní. Miluje to, když tam může stát a něco předvádět. Je to i tím, že ji tam hodně beru, takže bych chtěla, aby k tomu měla nějaký vztah. Je schopna usedět i tříhodinové představení. Jí se to líbí, je tam maminka a teta.

Co režiséři. Nesnažili se ji nějak oslovit?

Ano. I ona by chtěla. Máme dětské role ve Sněhurce, Ferdovi Mravencovi. Jsou tam malá zvířátka a berušky. Už měla do Dámy s kaméliemi hrát malé děvčátko. Ale to měla teprve tři roky, takže to bylo brzo.

Jak dlouho hrajete v Těšínském divadle?

Byla jsem tam od třetího ročníku, takže to znamená asi sedmou sezonu.

Uvažovala jste, že budete hrát v jiném divadle? Bydlíte v Ostravě, tak třeba tam?

Ne, zatím ne, mě to divadlo, lidi a scéna nějak vyhovují, takže zatím ne.

Je podle vás publikum v Těšínském divadle rozdílné od ostravského?

Já si myslím, že naše divadlo tím, jak je menší, tak má „své“ lidi, že se tak nějak známe. I venku nás poznávají. Je to takové milejší. Kdežto Ostrava je velká, divadel tam je hodně. Přijde mi, že máme milejší atmosféru. Těžko říct. Na mě to působí tak, že menší divadlo je lepší. I v kontaktu s lidmi. V Ostravě je pro mě už větší svět.

Dá se divadlem uživit?

Dá. Ale mám nevýhodu, že jsem z Ostravy a jezdím denně do Těšína.

A dá se nějak přivydělávat?

Dá se přivydělávat, ale je to hodně o čase. Třeba reklamy. Jenže nejsem typ, který by na konkurzy a castingy chodil. Divadlo miluji celou svou duší, ale mám rodinu, a ta je pro mě přednější než boční kšefty.

Máte nějaké mety, na které byste chtěla dosáhnout

Cíle ani tak nemám, myslím tím něco vysněného. Spíše to beru tak, že každá věc je pro mě osobní výzvou. Třeba muzikál. Teď jsme dělali velké taneční představení v devíti lidech. To byla myslím výzva pro nás pro všechny jakožto netanečníky. Ne, že bych třeba byla dřevo, ale baleťáci rozhodně nejsme.

A co televize a film?

Ne, na to nejsem typ. Nemohla bych si stoupnout mezi všechny ty talentované lidi a říct „Vyberte mě“.

Vy si o sobě myslíte, že nejste talentovaná?

To jsem neřekla, ale nepotřebuji od nikoho slyšet, že nejsem. Můžu si to akorát myslet. Nejsem prostě typ, který by se měl prát v tom davu. Mně to takhle vyhovuje. Kdyby si mě někdo našel a řekl „Pojď“, tak bych šla, ale sama asi ne.

Jak často hrajete jinde než na domácí scéně?

Skoro každý den. Máme třeba šestadvacet představení v měsíci a z toho jsou zhruba čtyři doma. Po zbytku se jezdí.

To je určitě náročné. Třeba nemáte pořád stejnou šatnu.

Mám svou stálou šatnu v Těšíně, ale tam toho moc není. Máme asi čtrnáct skupin předplatitelů, takže každé představení hrajeme pro těch čtrnáct skupin po kraji. Pak rovněž hrajeme pro školy.

Jsou všechny kulturní domy, v nichž hrajete, vhodné na provozování divadla?

Všechny ne. Jezdíme do Frenštátu, a tam je to v dost špatném stavu. Náš šéf ale říká, že hrát se dá všude. Třeba ve Vratimově zase nejsou boční portály, jeviště je malé. Podobné je to ve Frýdku-Místku. Nás je tam kolikrát na scéně čtyřicet a potom se tam mačkáme. Zatím se ale nestalo, že bychom nehráli kvůli něčemu takovému.

Takové podmínky ale k zájezdovému divadlu patří, ne?

Jasně, je to takové bojové.

Zatím mluvíte o sobě a o Natálce, ale co přítel?

Ten je také dost vytížený, protože hraje hokej za Havířov. Zároveň chodí i do práce, pracuje ve Vítkovicích v kanceláři, v power-engineeringu. Je tedy poloprofesionálem.

Chodíte někdy na hokejové zápasy?

Chodím. Docela pravidelně. Teď, jak se hraje play-off, tak jsem ještě nebyla, protože není čas. Vždy, jak hrají oni, tak hrajeme i my. Ale chystám se brzy.

Jak byste se popsala jako hokejová fanynka?

Když jsme spolu začínali, tak jsem byla docela tragická, protože hokejce jsem říkala hůlka a dřevo a vůbec nic jsem nevěděla. Dneska už ale můžu hrát taky. Už to znám a taky Natálka fandí neskutečným způsobem. Má svůj dres AZ Havířov, růžový jsme jí koupili. Když je děkovačka, tak si ji přítel vezme a krouží s ní po ledě. Je nadšená.

Nemáte strach, že pochytí nějaké vulgární výrazy?

Ne. Nechodíme do kotle, ale někam bokem, kde jsou rodiče a děti. Není to tam tak žhavé. Ale mnohdy to stojí za to a to jí potom říkám: „Neposlouchej“.