Písečtí chodí denně do atomového krytu

Večer co večer spěchají Písečtí do úkrytu. Nejčastěji v osm hodin večer. Posedí v něm zhruba dvě hodiny a jdou domů. Většina z nich nejspíš vůbec netuší, že zkouší „cvičení civilní ochrany“. Jedním ze tří píseckých stálých protiatomových úkrytů je totiž kino Portyč. „Je dvouúčelové. Sál, kde lidé sledují film, je úkryt pro devět set lidí v případě jaderného výbuchu a následné tlakové vlny. Dole v přízemí má vybavení, které funguje jako ventilace a vhání do sálu vzduch,“ popisuje Aleš Kudlák z krizového řízení Písku. Také žáci v písecké základní škole Tylova to nemají do úkrytu daleko. Ve škole je druhý. „Kolaudovali ho v roce 1992 a měl sloužit hlavně pro školu. Je v něm stejně míst jako v kině. Má ale novější elektrotechniku a vzduchotechniku,“ říká Kudlák. Dříve v lůžkové části skladovala knihy městská knihovna. Dnes volné prostory využívá škola. Poslední úkryt je v Nádražní ulici. V suterénu domu proti autobusovému nádraží. Jednu část používá město k uskladnění věcí při exekuci. V druhé půlce je materiál humanitární pomoci, postřikovače, protipovodňové pytle, lehátka, kanystry nebo lopaty. Volné regály slouží pro případ, že by Písečtí přijímali humanitární pomoc odjinud. V další části má uložené své věci Domovní bytová správa. „Písek nepatřil k průmyslovým městům. Možná proto, že neměl žádného významného poslance v České národní radě, a tak tu nestavěli ani velkokapacitní úkryty,“ říká Kudlák.
Třeba Strakonice svého poslance měly. Stavěly panelová sídliště a rozvíjely průmysl. V návaznosti na to budovaly různé malé úkryty. V místních podnicích pravidelně nacvičovali úniky do úkrytů. Na nástěnkách bývalo: Zítra v deset hodin začne cvičení civilní obrany. Účast všech pracovníků je povinná! „Vzpomínám si, že mi přidělili nějaké číslo a to byla šifra právě pro cvičení,“ pátrá v paměti Jana Chrstošová ze Strakonic. Druhý den v budově zahoukala siréna, všichni vyfasovali gumové masky se zaprášeným filtrem. Padly přesně podle velikosti, protože každý měl předem změřený obličej od kořene nosu po bradu. Následoval společný odchod do sklepení pod budovou, jeho kontrola a úklid. Tím hra na atomový útok končila.
Na vybavení podzemních úkrytů platí v jedenadvacátém století stále stejné normy jako před šedesáti lety. Hlavní bylo světlo a vzduch. Přívod čerstvého vzduchu zajišťovalo filtrační zařízení. Když nešel proud, museli ventilaci obsloužit ručně klikou. V rezervě bylo nouzové osvětlení a svíčky. V úkryty musely být záchody a umývárny na očistu, kdyby někoho zasáhla jedovatá látka. V jedné třetině místnosti byla lůžka a ve dvou lavice na sezení. Do podzemí vedly protitlakové dveře zavírané na páku o síle několika centimetrů. Dveře z osmdesátých let byly mnohem širší s vnitřkem zalitým betonem. Kryty měly i další únikový východ. Málokdo dnes ví, kde podzemní prostory jsou. Ve Strakonicích je stavěli pod obytnými domy už v padesátých letech minulého století. Kde bylo jen sklepení, tam prostory k těmto účelům dodatečně přizpůsobili. Další byly pod továrnami jako zbrojovka, Fezko nebo mlékárna. Strakonické podzemní kryty nebyly nikdy veřejné. Sloužily obyvatelstvu a zaměstnancům podniků v případě války. Současná kapacita je tři tisíce lidí. Dnes do úkrytů přijdou jen údržbáři, hasiči při protipožární kontrole budovy nebo jednou za pět let revizoři filtroventilace.
Evidenci podzemních úkrytů vede hasičský záchranný sbor. „Z původních čtrnácti jsou čtyři v majetku města. Dva v ulici Zvolenská, další v Tovární a Jiřího z Poděbrad,“ říká Josef Šetele ze strakonické radnice.
Úkryty, které ztratily své ochranné vlastnosti, chtějí jejich majitelé vyřadit z evidence a využít účelněji.
„V případě skutečného nebezpečí, například havárie cisterny se škodlivým plynem, by lidé dostali pokyny, kde se mají ukrýt a co mají dělat. Uzavřít se v budově, utěsnit okna, pustit rádio, televizi a sledovat další pokyny,“ poznamenává za strakonický hasičský záchranný sbor Jaroslava Korbelová.
Mnoho lidí si pamatuje na výbuch elektrárny Černobyl a přemýšlí nad tím, co by dělali, kdyby došlo k havárii v blízké jaderné elektrárně Temelín. Organizace, která zařízení provozuje, má zpracovaný vnitřní havarijní plán. Hasičský záchranný sbor s pomocí krajského úřadu a obcí s rozšířenou působností vypracoval zase vnější.
„Osmdesát procent větru jde směrem od Písku, takže by město bylo spíše místem pro evakuované ze zóny kolem Temelína. Dnes také radíme lidem vyhledat při havárii co nejvyšší patra domů. Většina nebezpečných látek je těžší než vzduch a šla by k zemi,“ míní Aleš Kudlák. Úkryty už tedy nejsou nejlepším řešením, jak se dříve zdálo.