Pivovarští koně grošovatí. Přivezli pívečko, kdo ho platí? Takovou písničku si mohou notovat štamgasti ve strakonických hospodách, protože po těch rozváží pivo opravdoví pivovarští koně. Chladnokrevníci Máňa a Jiskra. A koňské opratě už sedmnáct let třímá Václav Červenka.
Začalo to těsně po revoluci. Strakonický pivovar si vymyslel reklamní tah. Zásobovat hospody povozem taženým koňmi, který bude v ulicích města lépe viditelný než náklaďák, který jen prosviští a nikdo si ho nevšimne. A podkovy koňských kopyt klapou po městě dodnes.
Silniční provoz nebyl nikdy Václavu Červenkovi cizí. Původně totiž ovládal koně pod kapotou. Jezdil s volhou a vozil prominenty České pošty. Pár let po revoluci, ve dvaadevadesátém roce, když jeho funkci rušili, vyměnil klíčky do zapalování za pár koní.
„Nebyl jsem žádný průkopník. Přede mnou už s koňmi pro pivovar jezdili dva předchůdci, ale oba s tím po čase sekli. Bylo to právě v době, kdy jsem končil u pošty, a tak jsem toho využil. Mít koně byl odjakživa můj sen. Tím jsem si ho splnil,“ říká.
Koně si postavili hlavu
Jasné je, že celých sedmnáct let nemohl Václav Červenka zapřahat jediný pár.
Koně se sice dožívají kolem dvaceti let, ale Červenka si nekupoval koně mladé, ale takové, se kterými předtím přibližovali dřevo v lesích.
Nestáli tolik a po strakonických ulicích už takovou dřinu neprožívali. A dalo by se říct, že si spíš užívali koňského důchodu. V Červenkových stájích se za ta léta vystřídali Honza, Zorka, Dobrák, Gréta, hříbata Ferda a Sáva, Klára, Jiskra a Máňa.
Začátky nebyly jednoduché. Od problémů s nákupem koní až po počasí.
„Koním moc nerozumím. Sháněl jsem je po inzerátech a po známých. Jezdili jsme po celé republice. Pokaždé jsem si s sebou bral odborníka, aby mně neprodali špatného koně,“ vzpomíná.
V létě to ještě šlo, ale nesmělo pršet. Na valníku byl jen kozlík, jezdit s deštníkem nešlo a objednávky také nepočkaly. Musel jsem si nechat udělat stříšku,“ říká. Když bylo hodně zakázek, neměl o závozníky nouzi, ale většinu z nich dříve nebo později odradila dřina.
Název chladnokrevník sice vyplývá z klidného temperamentu koně, ale tak jako lidé, i koně mají svoji povahu a občas si postaví hlavu.
„Nikdy jsem neměnil celý pár. Koně, který byl starý a zesláblý, jsem nechával ve stáji dožít a ke druhému jsem sháněl nového,“ popisuje. Někteří koně si na sebe zvykli hned, jiní vedle sebe nevydrželi. Byli neklidní, kousali se. Nebylo snadné je přimět, aby táhli oba stejně.
Jednou musel dokonce vypřáhnout a koně vyměnit. „Naštěstí to bylo v době, kdy byl ve stáji ještě Dobrák. Dalo to zabrat, než si noví koně na sebe přivykli. Nikdy jsem se ale nesnažil přimět je k poslušnosti bičem, spíš pamlsky,“ říká.
Podkovy jsou pro štěstí
Nějaký čas si koně museli zvykat i na provoz v ulicích. Přece jen je to kolos vážící kolem sedmi set kilo. Proto toho klidnějšího z páru Václav Červenka zapřahal do silnice. Za ta léta nedošlo k žádné nehodě i když někteří řidiči dnes jezdí jako šílenci.
Koňský potah je v ulicích města atrakcí. „Děti si chtějí koně prohlédnout a pohladit, některé na ně volají jménem. Když vidím na kraji chodníku matku s dětmi, na chvíli jim zastavím,“ poznamenává.
Pro turisty, hlavně z ciziny, jsou senzací a chtějí se s nimi hned fotit. Když kůň ztratí podkovu, nikdy se nenajde. Lidé si ji okamžitě seberou pro štěstí.
Jeden čas to vypadalo, že Václav Červenka s rozvážením skončí. Přišly zdravotní problémy a doktoři mu doporučili, aby se nenamáhal. A tak než přišel z nemocnice domů, mladí mu koně prodali. „Nějakou dobu jezdil jiný kočí, a když jel kolem našich oken a já slyšel klapot kopyt, bylo mi líto, že je má maštal prázdná. Přišel jsem na to, že nemůžu bez koní být,“ říká.
Stáj je opět plná
Ale zasáhl osud. Náhradník si zlomil nohu a už se nevrátil.
„To bylo v zimě a na jaře za mnou přišli z pivovaru a začali mě přemlouvat. Tak jsem zas vyjel. Ne sice tak často jako před léty, ale je mi dobře. Mám nejhodnější pár koní, který jsem kdy měl,“ dodává.
Jiskra a Máňa nejezdí jen „v práci“. Objednávají si je s kočárem o všelijakých slavnostech, poutích, o Dudáckém festivalu. Občas chtějí přijet v kočáře na radnici i svatebčané.
