Pláč pozůstalých je horší než pitevna

Když vynášíte mrtvého z lednice, jste to právě vy, kdo má jeho tělu pomoci důstojně odejít z tohoto světa.

V černém obleku procházím branou klatovského krematoria. Nejsem tady mimo obřad poprvé, ale dnes sem nejdu jen na kafe. Chci na vlastní kůži vyzkoušet, co obnáší práce funebráka. „Jsem zvědavý, co si pro mě připravili,“ říkám si a hledám vedoucího krematoria Jaroslava Vizingera. Ten mě svěřuje Petru Kovačíkovi, který má ten den službu jako řidič. „Naložíme si ve skladu rakve a pojedeme na patologii pro těla,“ říká. Předtím mě však ještě zasvěcuje do toho, jak správně nést rakev. „Musíš ji chytnout za nožičky a ruce mít opřené o čelo rakve. Zboku je nedávej nebo si je přiskřípneš do víka,“ radí mi nový kolega. Ještě mi ukazuje jak naložit rakev do auta a jak ji zabezepčit proti samovolnému pohybu při jízdě.

Poprvé na patologii

Sklad rakví je na druhém konci Klatov a odtud jedeme rovnou do nemocnice na oddělení patologie. Hned za vstupními dveřmi je dvanáctimístný box na těla. Otevřenými dveřmi vidím do vedlejší místnosti se dvěma pitevními stoly, kde má dvojice zřízenců zrovna plné ruce práce. Zvědavost mi nedá a vcházím dovnitř. Podobné věci jsem dosud viděl jen ve filmech. I když jsou na obou stolech otevřená těla, je zde až překvapivě čistý vzduch. S Petrem pokládáme první rakev na připravené stojany. Otevíráme lednici a na pojízdný zvedák přetáhneme tělo staré paní. To pak ukládáme do rakve a odnášíme do auta. Nakládáme ještě druhé tělo. Tady už musím víc zabrat, přece jen mužské tělo je o poznání těžší než ženské. Při odchodu z patologie si všimnu knihy se jmény zesnulých. „Tady u jména je vždy box, ve kterém dotyčný leží. Jméno a další údaje má mrtvý ještě pro kontrolu napsané na noze. Tady je příčina úmrtí a vedle značka, zda je tělo po pitvě nebo pitvou neprochází,“ vysvětluje Petr. Odjíždíme do krematoria, kde je nutné ještě zesnulé obléknout. „Tak co, jak je ti?“ zeptal se mě Petrův tatínek Rudolf, který v krematoriu také pracuje. „Úplně v pohodě. Na té patologii jsem to čekal horší.“ „Hlavně nezapomínej na hygienu. Vždycky si umyj ruce a vydezinfikuj. Lahev z dezinfekcí je i v autě,“ říká Rudolf Kovačík a posílá nás pro dalšího zesnulého, tentokrát až do Horažďovic. Tam je totiž jen obřadní síň a odtud pak rakve putují do Klatov na zpopelnění.

Nejhorší pocit? Pozůstalí

Odpoledne trávím přímo v krematoriu, kde s ostatními připravuji obřad. „Odvezeme rakev na katafalk a pak upravíte obřadní síň,“ dává mi Jaroslav Vizinger do ruky stuhy s nápisy Sbohem, maminko a Odpočívej v pokoji. Za půl hodiny už se síň začíná plnit smutečními hosty. Sleduji obřad z balkonu a dochází mi, že tohle je na té práci to nejhorší. Prohlídka patologie, převoz těla nebo samotná kremace se nemohou vyrovnat emocím, kterými je obřadní síň doslova naplněna. Nemohu ani polknout, když vidím, jak rodina pláče nad rakví, kterou jsem před několika minutami vyvezl z chladírny a ozdobil květinami. Opravdu divný pocit.

Znovu na výjezd

„Kluci, máte další výjezd. Zajeďte do nemocnice, mají tam pro vás další tři těla,“ hlásí Rudolf Kovačík. Ve skladu si bereme jednu standardní rakev, jednu úplně obyčejnou s papírovým víkem a jednu těžkou dubovou. „Ta obyčejná je na zpopelnění těla bez obřadu. Do té dubové musíme dát ještě plechovou vložku. Ta tam musí být, když se rakev ukládá do hrobky,“ vysvětlil kolega Petr. Dubová rakev je sama o sobě těžká a s mužským tělem se už nedá přenášet tak snadno. Vyvážíme ji proto na vozíku až k autu. Nakládáme další dva mrtvé, ve kterých poznávám muže, kteří ráno leželi na pitevních stolech. „Teď už běžná pracovní doba končí. Ale jestli chceš, můžeš mít s námi i noční službu,“ smějí se zaměstnanci. Do rodin, kde vládne smutek, se mi ale večer příliš nechce.