Plácal jsem se v bahně a zatkla mě policie. Zážitky dobrovolníka

Redaktor Sedmičky se na jeden den stal dobrovolníkem. Pomáhal odstraňovat škody v Bílém Kostelu u Liberce.

Jeden známý napsal nedávno na Facebooku: „Myslel jsem, že když se něco jmenuje Bílý Kostel, že to bude mít u pánaboha dobrý. Nemá.“
Myslel tím srpnové povodně a měl pravdu. Malou obec u Liberce vytopila řeka Nisa hned třikrát během jediného týdne. V médiích se mluví hlavně o Chrastavě, Raspenavě a Hrádku nad Nisou. Na Bílý Kostel se zapomíná.
Tohle místo je přitom také hodně zdecimované. Viděl jsem to na vlastní oči. Jeden den jsem tu strávil jako dobrovolník při odstraňování povodňových škod.
Je půl osmé ráno a já v Bílém Kostelu hledám místo, kde se shromažďují dobrovolníci. Středem všeho povodňového dění je místní základní škola. Zaplaťpánbůh, že záplavy přišly o prázdninách. Ze školy, která je touhle dobou prázdná, se stalo koordinační centrum pomoci.
Je to vidět na první pohled. Nalevo od hlavních dveří čekají „šiky“ úplně nových stavebních koleček, napravo je hromada balených vod. A o kus dál stojí tři šedé plechové magacíny. V jednom je nářadí, v dalších dvou čisticí prostředky.
Naproti stojí velké armádní stany. Tady „bydlí“ dobrovolníci, kteří sem přijeli na víc dní. Žádní jednodeňáci jako já.
Fasuji rukavice, hrábě, lopatu a kolečko a hlásím se do jedné ze skupin. Naše instrukce zní: „Najít dům číslo popisné 203 a udělat práci, kterou nám tam přidělí.“
Naše parta je různorodý mix. Jsou tu slečny, kterým může být tak patnáct šestnáct, paní, co by mohla být jejich máma, dva kluci kolem pětadvaceti let, žena kolem třicítky i chlapík, co mu táhne na čtyřicet.
Cestou míjíme obrovskou železnou lávku, kterou voda úplně utrhla. Teď leží jen tak na břehu. To musel být hukot, jestliže voda sebrala i takový kolos, napadá mě.
Jsme na místě a nabízíme pomoc. Majitelka zatopeného domu chce po nás nejdřív očistit plot. Je několik desítek metrů dlouhý a od shora dolů je zanesený trávou a dalším „sajrajtem“, co naplavila voda. „Plot ji chvíli držel, pak se ale úplně převalila i přes něj,“ vypráví mi později pán ze sousedního domu.

Když Nisa zuří

Během dopoledne zvládáme parádně očistit plot i jeho okolí, chlapi navíc odstranili i nálety na břehu Nisy a začali jsme odhazovat bahno na zahradě. Když už toho máme doslova i přeneseně plné kecky, s radostí posloucháme zprávu: „Je jedenáct hodin. Nástup na oběd!“ Jenže na ten jdeme a nejdeme. Spustil se totiž tak prudký liják, že jít se v tom vůbec nedá. S holkami se schovávám pod stromem u rozbahněné cesty. Za zády nám zuří Nisa. Její hladina evidentně stoupá.
Oběd na nás čeká v mateřské škole. A je to sranda. Chlapi jako hora, i ti zavalití jako já, sedí na miniaturních židličkách u nizoučkých stolů, kde obvykle papají čtyřleté děti.
Máme nudlovou polévku a hlavní jídla jsou na výběr dvě. Vepřové na houbách, nebo zapečené těstoviny. A k dispozici je i čaj. Ale kuchařky na požádání klidně udělají i „turka“.
Na dveřích visí plakát oznamující, že v sobotu proběhne přednáška „Odstraňování povodňových škod krok za krokem“. Sraz je v kostele. Další papír hlásá, že vevnitř je teplá sprcha i teplý vzduch.
Stojím před školkou a zapisuji si do bloku, co mě během dopoledne zaujalo. Zničehonic, bůhví kde se vzali, si mě berou do parády tři policisté v černých uniformách. Doslova na mě řvou: „Můžeme vidět vaše doklady? Co tady děláte? Co si to zapisujete?“
Nestíhám odpovídat. Jsem trochu v šoku. Co se děje? Cítím na sobě pohledy ostatních dobrovolníků, co stojí okolo. Jsem teď v jejich očích škodná. Nejspíš falešný dobrovolník a zloděj. V duchu policajtům „děkuju“.
Doklady jsem nechal v batohu u domu, kde jsme pomáhali. „Nemáte doklady, tak jdete s námi,“ řve zase ten nejprotivnější z trojice policistů. A už mě odvádějí.
Veškeré vysvětlování nepomáhá. Policajti mi nevěří. Ten aktivní „příslušník“ si vytáhl nějaký formulář a zase na mě pálí jednu otázku za druhou. „Vaše jméno? Rodné číslo? Jak se jmenovala vaše matka za svobodna?“ Připadám si jak v nějaké vědomostní soutěži.
Pak mě vysílačkou lustrují. Až díky tomu mi uvěří, že já jsem já a že jsem přijel pomáhat, a ne škodit.
Odpoledne se vracíme k odhazování bahna. Během dvou hodin jsme ho z celé zahrady přemístili na jednu velkou hromadu. Další práci už pro nás v domě nemají.
Tak voláme koordinační centrum. Za chvíli přicházejí nové instrukce. Máme se přemístit na druhý břeh a vyklidit stodolu, kterou čeká demolice.
Zdeněk Král, kterému stodola a sousední dům patří, pracuje s námi. Jeho paní se o nás stará. Nabízí nám pivo, limonády, sušenky i tiramisu. Na stole je i tvrdý alkohol. Po těžkém dni se hodí všechno.