Plavčíci v akci

Když někde slyším o plavčících, vybaví se mi vzpomínka na dobu, kdy jsme jezdili se základní školou na plavání do píseckého bazénu.

Rozdělili nás do tří skupin. Zatímco nejzdatnější spolužáci si vodu opravdu užívali, prostřední skupina pilně trénovala, aby dosáhla na konci kurzu diplomu zdatného plavce. Nejhůř na tom byli neplavci. Jeden z nich měl takovou hrůzu z vody, že každá hodina začínala jeho zběsilým úprkem do nejzažšího koutu areálu. Vždycky ho plavčíci nakonec dostali, přesto jeho odpor k vodě nezlomili. Mnoho dalších lidí jim ale vděčí za to, že dnes umí dobře plavat. Obdivuji práci plavčíků. Není přece novinkou, že topící se člověk má obrovskou sílu. Nejlíp to asi vystihla věta plavčíka Stanislava Plachého. „Když běžím pro tonoucího, závisí na mě dva životy. Jeho a můj.“ Právě na to podle mě lidé často zapomínají.