Popadnou plovák a vstříc vlnám oceánu běží zachránit tonoucího. Jsou stateční a neúprosní. Záchranáři z amerického seriálu Pobřežní hlídka.
Podobné strážce mají i návštěvníci koupališť v Písku a ve Strakonicích. Rozdílná je jen voda v bazénu a řece.
1. Radek Jung
Když běžela v televizi Pobřežní hlídka, byl i Radek Jung ze Strakonic na plovárně hvězdou. „Občas si nějaká dívka řekla o telefon, ale to už je pryč. Teď pro změnu nadbíhají mému synovi, který chce být také plavčíkem,“ říká čtyřicetiletý Jung.
Za celých devatenáct let, co je plavčíkem na strakonickém plaveckém stadionu, nemusel nikoho křísit ani dýchat z úst do úst. „Pokaždé jsem doběhl včas,“ líčí, ale pro jistotu z pověrčivosti klepe do stolu.
Dvakrát za rok se s kolegy stěhuje. Od června do září k venkovním bazénům, od října do května ke krytým.
„Když je špatné počasí a lidi nepřijdou, tak se směna vleče. Když jsou vedra, obcházíme neustále bazén. Musíme uhlídat až dva tisíce lidí, kteří se přijdou bavit,“ poznamenává.
Nejneukázněnější jsou podle něj kluci mezi čtrnácti a sedmnácti lety. Často se zraní, když se strkají. Nebezpečné je i skákání námořníků po hlavě s rukama za zády. Při nich si mohou poranit páteř.
„Většinou ale ošetřujeme jen drobnější úrazy. K vážnějším jsme záchranku volali loni a letos jen jednou,“ poznamenává Jung.
Váhá nad otázkou, co se mu na jeho práci líbí. Tvrdí, že všechno. Vadí mu naopak, jak si někteří lidé zahrávají, neuvědomují si, že jim hrozí nebezpečí, a nerespektují jeho varování.
O filmovou popularitu Davida Hasselhoffa z Pobřežní hlídky nestojí. Jeden cíl ale přece jen má.
„Jsem v humanitární jednotce Českého červeného kříže a chtěl bych přitáhnout víc dětí k vodní záchranné službě, aby uměly pomáhat druhým. Dočetl jsem se, že v Česku máme víc utopených, než mají v přímořských státech. Ve Strakonicích slyšíme až moc často o neštěstích na jezu,“ zdůrazňuje.
Plavčíci, tak jako jiné profese, trpí nemocemi z povolání. „Nevypínám ani na dovolené. Když jsem někde u vody, sleduju, jestli se někdo netopí. Nedá mi to, i když bych si měl od záchranářství odpočinout,“ usmívá se.
Občas ho ze spánku probouzejí noční můry. „Zdá se mi třeba, že se dcera topí a já nemohu dosáhnout na loďku, abych pro ni dojel. Vždycky to dopadne tak, že se s hrůzou budím ze spaní,“ říká.
2. Stanislav Plachý
Na písecké plovárně U Václava pozoruje plavčík Stanislav Plachý každou sezonu dítě, které se bezstarostně ráchá v bazéně. Spojuje je totiž společný zážitek. Když byl chlapci rok a půl zachránil mu Plachý život.
„Šel s babičkou z brouzdaliště. Já obcházel bazén a najednou slyším křik. Nevím ani, co se stalo, dítě bylo v bezvědomí. Naštěstí jsem ho dokázal oživit. Tak dva měsíce po této události jsem se ale budil ze sna hrůzou, že se mi to nepovedlo,“ vzpomíná Plachý.
Na kontě má za devatenáct let práce u píseckého Plaveckého stadionu tři zachráněné životy. Poprvé boj s časem zažil paradoxně na zkouškách plavčíků.
„Kamarád tenkrát dostal infarkt, po pádu měl těžký otřes mozku a zapadlý jazyk. Než přijeli doktoři, tak jsme ho čtvrt hodiny oživovali. Udrželi jsme ho. Samotného mě překvapilo, že jsem potom v klidu dokázal dokončit zkoušky,“ vypráví Plachý.
Šok přišel až při cestě autobusem domů. „Celý jsem se rozklepal. Do té doby jsem nevěděl, jak budu fungovat. Když k něčemu podobnému dojde, je důležité vypnout mozek a začít něco dělat. Stačí zaklonit zraněnému hlavu a žije,“ tvrdí plavčík. Potřetí zachránil život potápěči, který omdlel při tréninku v bazéně.
Řeka je nebezpečnější než bazén. Hlavně kvůli špatné viditelnosti. Proto jí Plachý pozoruje pořád, aby měl o koupajících přehled. Naštěstí v řece ještě nikoho na dně hledat nemusel. Úrazů také ubylo, protože od vody zmizela stará skluzavka.
Na plovárnu U Václava chodí léta stejní návštěvníci. „Vím, že támhle leží paní, která když plave, kope levou nohou bokem, až to cáká. Když ji vidím na vodě, vím, kdo tam je. Plave dobře, nemusím ji tolik hlídat,“ usmívá se záchranář. Pokud ale přijde na plovárnu někdo cizí, hned si ho Plachý otipuje. Dívá se, jak jde do vody, jaký má styl a dělá si představu o tom, jaký je plavec.
Své povolání by Plachý neměnil. „Šestnáct let jsem pracoval v Pragovce na lisovně. Tahle práce je pro mě už devatenáctým rokem zábava. A to je devadesát procent úspěchu,“ uzavírá devětapadesátiletý muž.
3. Radim Pangrác
Osm let závodního plavání a brigády přivedly jednatřicetiletého Radima Pangráce z Písku k povolání plavčíka. Na píseckém plaveckém stadionu hlídá koupající šest let.
„V naší práci je samozřejmě hlavní bezpečnost a záchrana života, pak dodržování lázeňského řádu. Pokud ho někdo nerespektuje, musí odejít,“ popisuje plavčík mistr.
Za šest let si nepamatuje, že by se na píseckém bazénu někdo topil. Napětí ve své práci ale zažívá.
„Častá jsou zranění po pádu, hodně u starých lidí a dětí. Nebo když alergika píchne včela. To jsou momenty, kdy dáte dotyčnému první pomoc, zavoláte záchranku a doufáte, že to dobře dopadne,“ říká.
Občas se lidé vrátí poděkovat za pomoc. „Častěji ale spíš hledají chybu u druhých. Dnešní doba je, bohužel, taková,“ vypráví Pangrác.
Spousta lidí vidí práci plavčíka jako pohodu, při které koukají muži u vody po ženách.
„Není to taková legrace. Obsáhnout a soustředit se na celý bazén je náročné. Na směnu jsme dva, někdy tři. Do toho hlídáme technické věci, nebo jestli někdo nehraje volejbal na hřišti, aniž by zaplatil, nešel k bazénu načerno a podobně,“ vysvětluje.
Všeobecný názor o plavčících ovlivnily nejvíce americké seriály typu Pobřežní hlídka. Těm se Pangrác ale jen usmívá.
„Mluvil jsem s několika lidmi, kteří v Americe byli a vyprávěli, jak to funguje ve skutečnosti. Je to samozřejmě o něčem jiném než v seriálu,“ dodává Pangrác.
Své povolání má rád. „Člověk se musí ve své práci najít. Život mě k ní nasměroval a líbí se mi,“ přemýšlí mladý muž.
Trápí ho, že Česko podceňuje potřebu vodní záchranné služby. I na Orlické nádrži.
„Vím, jak je voda nebezpečná. V oblasti, kde se shromažďují lidé, třeba na přehradě, by měli mít záchranáři stanoviště. Vyplatilo by se to. Ale peníze by musel přidat stát. Obce na to nemají. Obdivuju dobrovolné záchranáře, kteří ve svém volném čase zadarmo slouží. Lidé přesto naše povolání moc nerespektují, a to mě mrzí,“ uzavírá Radim Pangrác.
Vodní záchranářství by chtěli plavčíci rozšířit i na řekách. Hlavně u jezů.
