Jan Řehula vybojoval při premiérovém závodu v triatlonu na olympijských hrách v Sydney v roce 2000 bronzovou medaili. V tomto sportovním odvětví byla první a je stále jediná. V současnosti je trenérem jihokorejské reprezentace v triatlonu a stále závodí na dlouhých distancích. Během krátké zastávky v Plzni se stačil s reprezentací do třiadvaceti let zúčastnit závodu kriterijní Giant ligy.
„Je to paráda být na chvilku v Plzni. Mám tu stále spousty kamarádů a sportovních příznivců. V tomto prostředí se cítím fajn a trénink tu jde bez úsilí,“ libuje si Jan Řehula, který se domů vrací pravidelně buď po roce, nebo po šesti měsících.
„V poslední době je hlavním důvodem mých návratů vedle návštěvy rodiny i dokončování trenérské profesionální licence na FTVS v Praze,“ prozrazuje.
Ze západu na Východ
Začátek kariéry na Dálném Východě v roce 2005 pro něj byl velkým kulturním šokem.
„Trvalo mi přibližně dva měsíce, než jsem si jak takž zvykl,“ vybavuje si trenér a zároveň učitel nižší Univerzity Dong Seoul College. „V posledních dvou až třech letech je v Korei silný zájem o učitele a profesory ze zahraničí, pro získání vyšší kvality a prestiže na všech stupních vzdělávacích ústavů. Korea investuje neuvěřitelné prostředky do vzdělání.
Staví se neustále nové supermoderní školy, používají se nejmodernější pomůcky a i sami rodiče investují velké peníze do vzdělání svých dětí,“ popisuje tamní situaci a hned přidává hodnocení svých triatlonových svěřenců. „Jsou mladí, dosti disciplinovaní a uznávají autoritu. Tím je pro mě jakožto trenéra trénování v Korei relativně příjemné. Jelikož jsou Korejci jako národ nesmírně družní, se sklonem provádět vše v týmu, je pro ně obtížnější plně aktivovat svůj potenciál v silně individuálním sportu, jakým triatlon bezesporu je. Musím s nimi hodně pracovat na psychické odolnosti před velkými závody,“ charakterizuje Řehula tým, jehož hlavním cílem je uspět na Asijských hrách v listopadu v čínském Guangzhou nedaleko Hong Kongu.
V Soulu mu nejvíc schází čistý šumavský vzduch, rodina a přátelé. „Mimo české pivo ještě například i místo k zaparkování před vlastním domem,“ dodává se smíchem. Přesto o návratu do Čech zatím příliš nepřemýšlí. „To je opravdu těžké říci. Jsem zvyklý přijímat svůj osud tak, jak přichází. Často mám určité plány, ale osud je vždy nějak přetočí, a tak je pro mě spíše důležité jít s proudem, nebojovat násilím proti osudu a být tam, kde je mě v danou chvíli potřeba,“ vyznává se.
