Po 53 letech viděl. Znovu téměř oslepl | E15.cz

Po 53 letech viděl. Znovu téměř oslepl

Karel Pavela z Teplic nad Bečvou byl třiapadesát let slepý. Unikátní operace mu vrátila zrak, ale jen na sedm měsíců.

Humor, optimismus a naděje neopouští Karla Pavelu z Teplic nad Bečvou v žádné situaci. Když se loni lékařům ze zlínské kliniky Gemini podařilo vrátit mu po třiapadesáti letech zrak díky unikátní operaci, zpráva obletěla celý svět. Zlínským lékařům se podařilo něco, co nikdo jiný nedokázal. Pavela si nezoufá, ani když po sedmi měsících od operace začal zrak opět ztrácet. Doufá, že po další operaci na začátku října opět uvidí. To zatím ale ani lékaři nedokáží říct.

Smutná zpráva

„Sedm měsíců po operaci pravého oka, koncem května, se mně najednou začal zhoršovat zrak. Do té doby jsem viděl na třicet procent. Bez brýlí jsem si přečetl reklamy na výlohách, značky aut a třeba první stránku televizního magazínu,“ vzpomíná Pavela. Pak pomaloučku viděl méně a méně. Rozjel se na kontrolu do Zlína, a tam se na klinice dozvěděl od primáře Stodůlky smutnou zprávu, že má odchlípnutou sítnici.

„Primář Pavel Stodůlka mi to vysvětloval tak, že to byl nápor na sítnici. Za dva dny jsem šel na operaci a laserem mi ji sešili. Pak mně začal unikat oční roztok, tak mi do oka dali takový olejíček. Teď mě čeká větší operace. Věřím, že se podaří. Lékaři se budou snažit, aby sítnice znovu reagovala na barvy,“ vysvětluje Pavela.

Na zlínské klinice Gemini nenechávají nic náhodě. „Manželka primáře Stodůlky mi dělá akupunkturu, aby se posílilo zrakové centrum v mozku, které třiapadesát let lenošilo,“ dodává Pavela.

Teď, když opět téměř nevidí, vrátil se ke čtení ve slepeckém písmu a pracuje na zahradě. „Jezdíme do Černotína, a tam trhám trávu kolem plotu, kterou nevyseká sekačka,“ říká.

Sedm měsíců viděl zhruba ze třetiny normálního vidění. „Když mi tehdy operovali pravé oko, kde jsem měl srostlá víčka, nasadili mně bostonskou umělou rohovku. Syn mně ráno sundával obvaz a já se otočím a říkám: Marku, já vidím. Viděl jsem červenou věc, chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že je to tužka,“ říká Pavela.

Postupně viděl další barvy. „Za tři, čtyři týdny jsem vyndaval nákup a vidím nápis na tašce: Albert – nakupujte levně. To byla první písmena, která jsem přečetl. Syn to hned volal panu primáři, a ten řekl, přijeďte a tašku vezměte s sebou,“ vypráví muž.

Igelitku ze supermarketu si primář nechal jako suvenýr. „Primář byl rád. Manželka pana primáře mně pak říkala, že si ji dal do obýváku a že na ni nikdo nesmí sáhnout,“ směje se Pavela, který také na slepeckých hodinkách poprvé uviděl, kolik je.

Při každé kontrole na zlínské klinice zjišťoval primář jeho vidění. Na monitoru mu ukazoval písmena, číslice a obrázky. „Zlepšovalo se to. Nejdřív jsem viděl na pět procent, další týden na deset, nejvíc na třicet procent. Ale mysleli jsme, že to bude pokračovat na padesát procent,“ popisuje Pavela.

Rád vzpomíná na to, jak uviděl své syny. „Jsou o patnáct centimetrů vyšší než já, divím se, jak jsem mohl takové syny zplodit. Byl jsem spokojený. Jediné, co jsem neviděl, byly jejich oči. Ty totiž méně vyzařují barvu,“ vysvětluje s úsměvem.

Poprvé si také prohlédl svou manželku. „Postavil jsem si ji na světlo, prohlížel jsem si ji a říkám: Na to, že seš tak stará, vypadáš dobře. Líbila se mně jako babička a uvědomil jsem si, jaká byla kočka před padesáti lety. Tehdy jsem ji ale mohl poznávat jen hmatem,“ směje se Pavela.

Jeho žena Marie měla z chvíle, kdy si ji prohlížel obavy. „Řekla jsem mu, Karle, připrav se na nejhorší, protože já už jsem stará,“ líčí manželka.

Když Pavela viděl, měl z toho obrovskou radost. „Když jsem začal vnímat barvy a věci, zrakové centrum v mozku se muselo přizpůsobit. Všechno jsem znal jenom po hmatu. Třeba mobil. Díval jsem se na něj a přemýšlel, co to je, než jsem na to přišel. Nebo varná konvice. Používal jsem ji, měl jsem ji ohmatanou, ale když stála na kuchyňské lince, nevěděl jsem, co to je. Syn mně ji natočil tak, abych viděl ucho, tak jsem na to přišel,“ vypráví.

Stejné to bylo, když začal sledovat televizi. Viděl obrázky, ale musel se soustředit, co znamenají. „Viděl jsem figurky, pohybovaly se po zelené ploše. Říkám si, to bude asi fotbal. Míč jsem viděl, jen když šel po zemi, ve vzduchu jsem ho nebyl schopen zaregistrovat,“ vysvětluje muž. Zrak se mu postupně zlepšoval a rád sledoval televizní hlasatelky. „Říkal jsem, co mají na sobě, jaké mají náušnice, vlasy. Syn se divil, že to registruju. Někdy, když měly větší výstřih, mě syn napomínal, ať jim nekoukám do výstřihu, protože už prý mám roky,“ směje se Pavela.

Viděl jako ostříž

Vzpomíná také na to, jak odložil slepecké písmo a začal číst knížky. „Když jsem viděl, vykašlal jsem se na Braillovo písmo. Začal jsem číst pomocí elektronické lupy. Teď ji nemohu používat,“ říká Pavela, který do úrazu v sedmnácti letech normálně viděl. „Měl jsem nejlepší zrak z celé rodiny. Pocházím ze sedmi sourozenců, a když maminka chtěla vědět, kolik je hodin, řekla, ať se podívám na kostelní hodiny. Vykoukl jsem z okna a řekl jí to. Nikdo na takovou dálku neviděl, kolik je na věži hodin. Jen já,“ vzpomíná Pavela.

Když po výbuchu ve slévárně přišel o zrak, lékaři dělali, co mohli. Ve Fakultní nemocnici v Olomouci prodělal osm operací. „Když to nevyšlo, šel jsem do Prahy, tam je na Klárově ústav, kde jsem si chtěl udělat masérský kurz. Ten rok se ale neotevíral, tak jsem se učil košíkařinu a masérský kurz pak dělal další rok. V roce 1960 jsem dostal místo v lázních v Teplicích nad Bečvou,” popisuje Pavela. Jako slepý se pak seznámil v tanečních se svou manželkou.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!