Po dvaceti letech našel manželce řetízek. Díky detektoru

Může to být místo, kde by se mohl skrývat bájný poklad plzeňských jednotek SS. Pole u Boleveckých rybníků. Místo, kde během druhé světové války a také po ní tábořilo několik armád. Pravděpodobně. „Pevný historický důkaz nám chybí,“ říká Ivan Rollinger, ředitel Muzea generála Pattona. Před dvěma týdny ho majitel rozoral, a pole tak obnažilo svá tajemství. Radlice pluhu dostane na povrch něco z toho, co už se zdálo být navždy pohřbeno pod povrchem. Na několikahektarových lánech rozdělených železniční tratí se vyrojily desítky hledačů s detektorem kovů v ruce. Mezi nimi i redaktor Sedmičky.

Století bordelu

Základem úspěchu je podle nich správná úvodní informace. Vedle dobrých bot si detektoráři musí připravit i trasu, aby nechodili jen tak nazdařbůh. Například hledají v knihovnách a starých mapách cesty, které už sice zanikly, ale dříve na nich byl rušný provoz. A lidé tu mohli ledacos ztratit. „Nebudu chodit za barákem, ale tam, kde se dá něco najít,“ říká Ruda, jeden z detektorářů na poli a přidává k lepšímu příběh o rytíři Rohatovi. „Přečtu si o něm pověst, kde se dozvím, že loupil u Vladaře a na Žluticku, a taky, že když ho sebrali, tak u sebe nic neměl. Co kdybych to našel já?“ vysvětluje Ruda. Hned jak skloní cívku k oraništi, začne přístroj cvrlikat. Cvičené ucho zkušených hledačů rozpozná už podle tónu, co je pod povrchem. Jestli je to bezcenná hliníková fólie nebo mince. Obzvláště v lesích lze pod zemí najít spousty plechovek a dalšího kovového odpadu. Zatímco ve středověku byl jakýkoliv kov velikou vzácností, dnes nemá téměř žádnou hodnotu. „Říkáme tomu století bordelu,“ filozofuje Ruda. Sám se k tomuto koníčku dostal prý automaticky. Od dětství byl velice zvídavý. Oči měl pořád přilepené k zemi a nacházel tu spoustu zajímavých věcí. Detektor mu dopřál maximální spokojenost.

Zlatý poklad

Moderní přístroje na svých displejích ukazují i tvar a materiál, ze kterého je věc pod povrchem vyrobená. Takový detektor stojí okolo sta tisíc. Standardní přístroj je možné pořídit za cenu kolem třiceti tisíc korun. K dostání jsou dnes i v supermarketech. Zájem o ně je stále větší. Každý doufá, že pod zemí najde poklad. Organizovaných detektorářů je v Plzni dvacet. Ruda patří mezi ně. Spolupracují s archeology, nálezy poctivě vracejí do muzea. Pomáhají i policii. „Už jsme hledali i pistoli v korytě potoka,“ popisuje. Takoví ale nejsou všichni. Pořád existuje dost lidí, kterým se říká vykradači.

„Vykrádají archeologické lokality, kde je hledání zakázané,“ říká šéfredaktor hledačského dvouměsíčníku Detektor Revue Adam Krejčík, který ty poctivé hledače přirovnává k rybářům. „Kolikrát ani nejde o to něco najít, ale vyjet s přáteli do přírody,“ myslí si Krejčík. Cvrlikající detektor, to je především adrenalin. Celé hodiny jít a hledat. A pak to přijde.

Detektorář Miloš hledá už dva roky. Za tu dobu objevil jen několik drobností. Až na začátku letošních prázdnin přišel zážitek, který popsal na internetu na www.detektorweb. cz. „Z dlouhého a monotónního hledání bez signálu se najednou ozval neuvěřitelně čistý zvonivý signál,“ popisuje. Po odkopání zůstal prý civět jako puk. V ruce se mu leskla čistá a velká stříbrná mince, velká skoro jako dlaň. „Stál jsem tam jako opařený a srdce mi bilo jako zvon,“ vzpomíná. Mince nebyla poslední. Když zajel detektorem pár metrů zpátky, všechno okolo začalo zvonit. V hlíně se objevily další a další mince. Stříbrné i zlaté. Detektor zvonil jako o život tím nejpodmanivějším tónem. Depot, tak bohatému a cennému nálezu říkají archeologové. Miloš strávil na místě tři dny. Celkem vykopal přes padesát mincí asi dvě stě let starých. Jestli je odevzdal do muzea, se nezmínil.

Hrst prstýnků

Na Boleváku našli detektoráři několik drobných mincí. Většinou z dvacátého století, objevily se ale i z dob Marie Terezie. Pro historiky nemají větší cenu, takových je v muzeích většinou hodně. „Detektoráři ale naruší původní archeologickou situaci v zemi,“ říká archeolog Jiří Orna. Poklady lze najít ale i na pláži. Opalujícím se lidem z deky sklouzne hodně věcí. Často cenných. Ještě lepší prostředí je ve vodě, kde se lidské tělo vlivem studené vody smrští a třeba prstýnek při plavání spadne raz dva. Když nemáte detektor, těžko ho ze dna vylovíte. Ten, který má Ruda, umí hledat kovové věci i pod vodou. Speciální naběračkou ztracené věci lehce vyzvedne nad hladinu.

Z Boleveckého rybníka jen letos už takhle vytáhnul plnou hrst různých šperků, prstýnků, náramků, řetízků. Většinou šmuky, některé jsou ale i ze zlata.

Zlatý byl i řetízek se srdíčkem, který k osmnáctým narozeninám dostala Rudova manželka Iva. Psal se rok 1986. Týden na to se šla koupat do rybníka ve Všerubech. Řetízek tu ztratila, ale nikdy na něj nezapomněla. Když si manžel před dvanácti lety koupil první detektor, tak ji napadlo, aby šel vypuštěný rybník prozkoumat. Ruda bahno měsíc prohrabával, než řetízek našel. Nosit už nejde, ale s manželkou ho mají doma vystavený na památku.

„Z osobního hlediska to byl můj nejzajímavější nález,“ uzavírá Ruda.