Po práci poslouchám hip hop a Lady Gaga, říká americký tenorista

Národní divadlo Moravskoslezské čím dále více získává mezinárodní lesk. Poslední dobou si totiž najímá samá esa světové scény. Nedávno to byl v opeře Romeo a Julie jeden z nejlepších operních pěvců současnosti, tenorista Charles Castronovo. Nyní se v roli Toma Rakewella v opeře Život prostopášníka od Igora Stravinského představí další Američan mexického původu Jorge Garza.

Ten si ovšem musel zvykat na naši mrazivou zimu. „Byla to legrace, protože já, stejně jako celá má rodina, jsem z Texasu. Asi si dokážete snadno představit, že tam je mnohem tepleji než tady,“ říká Garza, který v Ostravě strávil dva uplynulé měsíce.

Co na to vaši příbuzní?

Každý den sledovali zprávy o změnách počasí v Evropě a měli o mě starost. Nicméně já měl hodně hřejivý kabát, takže mi to až tolik nevadilo. Navíc bydlím jenom kousek od divadla. Takže mi ta zima až tolik nevadila. Na průzkumné pochůzky městem jsem zatím neměl čas, a tak doufám, že až budeme mít v březnu po premiéře, budu to moci napravit.

Líbí se vám Ostrava?

Líbí a moc, Ostrava je docela okouzlující. Co na mně skutečně zapůsobilo, alespoň tady v divadle, jak jsou všichni milí. Jsou neuvěřitelně laskaví a vlídní, cítím se s nimi jako součást jedné velké rodiny. Vážím si toho, protože ne všude je tomu tak. Někdy, když hostuji v jiných divadlech, je přístup osazenstva velmi chladný. Tady jsem ale zažil báječné přivítání od všech z divadla. Máme dobrý tým mezinárodního obsazení, takže je to zábava.

Byl jste už někdy v České republice?

Ne, jsem tu poprvé. Co se Evropy týče, bydlel jsem po několik let v Hanoveru v Německu, kde jsem také pracoval.

Všiml jsem si, že jsou vaše stránky na internetu v němčině.

Ano, jsou, protože většina mé práce se odehrávala v Německu. Vedle této země jsem měl možnost pracovat rovněž ve Vídni. Od té doby jsem na cestách mezi Spojenými státy a Evropou, ale toto je má vůbec první návštěva České republiky. Je to vzrušující.

Domlouváte se tady anglicky? Předpokládáme, že česky nehovoříte.

Bohužel, nehovořím česky. Slibuju si, že zajdu do Librexu koupit si nějakou knížku s českými frázemi, abych se mohl alespoň něco naučit. Mám štěstí, že většina lidí tady v divadle mluví buď trochu anglicky, nebo trochu německy. Taky mluvím trochu německy, takže někde s angličtinou a jinde s němčinou jsem schopen si nakoupit, najíst se v restauraci a všichni mi porozumí.

Jak dlouho jste byl v Německu?

Dva roky, takže si myslím, že mám dost dobrou průpravu. I můj akcent je dobrý. Lidé tam v divadle byli velmi striktní, co se týče vyslovování. Všechno, co jsem tam zpíval, bylo v němčině, takže jsem se musel snažit. A když mě volali z Ostravy a ptali se mě, zda bych bral tu roli v angličtině, byl jsem nadšený. Samozřejmě, angličtina je můj rodný jazyk, a proto jsem velmi rád, že jsem dostal příležitost hrát v Životě prostopášníka tady u vás.

Jak dlouho tady zůstanete?

Budu tady až do konce dubna, pak se vracím do USA. Budu zpívat hlavní roli v opeře Il Postino (Pošťák) ve Filadelfii. Hlavním hrdinou je mladý pošťák, který se setká se slavným chilským básníkem Pablem Nerudou a spřátelí se. Je to velmi milý příběh. Tato opera měla premiéru minulou sezonu ve Vídni, také se hrála v Los Angeles a nyní ji přebírá Filadelfie. Poté se vracím zpět do České republiky, do Prahy, kde budeme koncem května hrát Život prostopášníka na Pražském jaru v historické budově Národního divadla. Celé Česko prý vypadá krásně, když rozkvete. I když sníh mám taky rád, ale těším se, až se sem vrátím a budu zde moci trávit jaro.

Jaké hudbě dáváte přednost, když zpíváte? Preferujete klasiky nebo modernu?

Typem hlasu spadám do lyrického tenoru. Většina oper, ve kterých zpívám, jsou buď Mozart, některé kusy od Rossiniho (Lazebník sevillský), ale mám rovněž zkušeností s moderní hudbou dvacátého století. Mám to rád, je to trochu víc intelektuálně náročné, ale užívám si to. Takže pro mě tyto dva směry, jako je moderní hudba a klasické opery od starých mistrů, mi vyhovují. Zajímavé na Stravinského opeře Život prostopášníka je to, že je napsaná v neoklasickém stylu. Neoklasický znamená formou velmi podobný Mozartovi, ale harmonie je velmi odlišná. Stravinský včlenil Mozartovu formu do své opery, ale rovněž tu najdete prvky Bacha.

Posloucháte pop?

Jasně, poslouchám třeba Lady Gagu. Ano, miluji taneční hudbu. Mám moc rád Rickyho Martina, hip hop. Poslouchám cokoli, co mi umožní relaxovat a nepřemýšlet po práci o práci. A když relaxuji, tak neposlouchám operu.

Nezkoušel jste vy sám zpívat pop?

Když jsem byl na gymnáziu, dělal jsem hodně muzikály. Hlavně ty starší, jako jsou My Fair Lady, Hello, Dolly. Mají velmi hezké melodie. Tímto způsobem jsem si vybudoval lásku k hudbě. A když se blížila doba, kdy jsem měl gymnázium ukončit, můj učitel mi řekl, že mám velmi hezký hlas a že bych měl zkusit konkurz na konzervatoř se zaměřením na klasickou hudbu. Tak jsem si řekl, že to tedy zkusím. Bylo mi tehdy sedmnáct a skutečně, vzali mne do New Yorku na klasickou konzervatoř (The Juilliard School). Nikdy bych si nebýval pomyslel, že by se můj hlas mohl vyvíjet více klasickým směrem. Bylo to milé zjištění.

Zdá se, že jste velmi pracovně vytížený. Máte čas někdy pro sebe a třeba si vyjet na výlet?

Většinou, když na něčem novém pracuji, tak první čtyři měsíce jsou velmi intenzivní, protože je to doba divadelních zkoušek. Někdy je to hodně náročné, zkoušíme dvakrát denně, třeba i osm hodin. Přicházíme ráno, zkoušíme, pak máme polední pauzu a přichází se do divadla opět odpoledne a opět zkoušíme někdy do deváté večerní. Je to tedy velmi, velmi intenzivní. Takže ty první čtyři týdny nemám moc volného času. Jsem buď v divadle, nebo doma, odpočívám. Ovšem po premiéře mám volna trochu víc, a to je doba, kdy se snažím dělat takové menší túry a objevovat krásy a užívat si dané země a její kultury. Užívat si jídla a pití.

Máte rád pivo?

Občas si ho dám, ale většinou je to víno, které piju. Je mi známo, že české pivo je velmi populární, ale já jsem vyrostl ve Spojených státech, kde pivo není až tak dobré, a proto jsem si k němu nenašel cestu. Ale víno miluji.

Trpěl jste někdy trémou?

Samozřejmě, rozhodně ano. Myslím si, že snad každý umělec se souží určitým stupněm trémy. Když hrajete svou první roli, je to nejtěžší. Je to velmi stresující, protože se snažíte dělat mnoho věcí najednou. Pokoušíte se naučit a zapamatovat si hudbu, pořádně ji zazpívat a ještě hrát, prát se se svým kostýmem a umět se pohybovat po jevišti. Čím častěji tu práci děláte, tím víc uvolněnější budete. Pak ten stres odejde zcela, a to je doba, kdy samotné umění může vyjít na povrch. Pak se skutečně stáváte charakterem své role. Když jste ve stresu, hlas není až tak svobodný, protože se zatěžujete tím, že musíte dělat to, to a to. Naopak, když jste uvolnění a máte jistotu, že znáte svou roli perfektně a že nezapomenete například text, máte větší kontrolu a jste klidnější, lépe hrajete svou roli a komunikujete s diváky. Nicméně dojít k tomuto bodu vyžaduje spoustu práce a spoustu času.

Jste Američan, anebo Mexičan?

Můj příběh je typický pro Ameriku. Narodil jsem se v Mexiku a byly mi dva roky, když moje rodina přišla do Spojených států. Má národnost je tedy americká, vyrůstal jsem mluvíc španělsky, ale naučil jsem se angličtinu, když jsem byl ještě hodně malý. Mluvím oběma jazyky. Mám vlastně dvojí národnost, stále si ponechávám i mexickou.

Zdá se, že žijete svou prací.

Ano, skutečně to mám moc rád. Mrzí mne, že jsem vás nechal čekat, ale byli jsme zrovna uprostřed scény. Hlavní hrdina Tom začíná jako naivní mladý muž, který se nudí a je víceméně lenoch. Chce být bohatý a slavný, ale nechce pro to nic udělat. A jednoho dne vstoupí do jeho života cizinec a tím cizincem je ďábel sám. Takže tento příběh je o tom, že prodáte svou duši za cenu toho, abyste se stali slavným nebo bohatým. Nakonec, jak jste sami mohli vidět, ztrácí vše. Ztratí rovněž svou mysl. Je to báječná opera a báječná role, je vícerozměrná. V roli Toma Rackewella můžete vidět hned několik změn jeho charakteru. Tento jev se jen velmi zřídkakdy objevuje v operách, je to velmi ojedinělé. A jsem skutečně nadšený, že mám možnost tuto roli hrát.

Zdá se, že žijete svůj sen, že víte, kam jdete.

Jsem velmi šťasten, ale samozřejmě to stojí spoustu času a spoustu práce. Musím studovat a vždy si stát za tím, co dělám. My umělci se potýkáme s častým odmítáním, ale vždy jednou za čas někdo řekne: Ano, vy se mi líbíte a chceme vás. Tehdy máme možnost tvořit umění. A to stojí nad vší tou námahou, rozpouští to veškerá zklamání.