Pod hvězdami
Věkem rozhodně ještě nepatřím mezi pamětníky, přesto už něco pamatuji. Třeba úžasnou atmosféru letního kina.
Vzpomínám si na jekot vyprodaného hlediště při Spielbergových Čelistech. Když se hodinu před půlnocí v kulatém okýnku potopené lodi zjevila hlava mrtvoly s vypouklým okem, vždycky mi nějaká ječící holka skočila do náručí a zaťala do mě svoje nehty. Bál jsem se úplně stejně jako ona, ale samozřejmě jsem si hrál na nebojsu. Panečku, to byl ale úžasný zážitek. Miluju Čelisti. Měl jsem každou, ke které jsem si přisedl. I proto bych si přál, aby se doba letního kina vrátila. Věřím totiž, že může znovu úspěšně fungovat. V době internetu, stresu a dývýdýček může nejen stárnoucím nostalgikům, ale zejména desítkám mladých lidí nabídnout docela slušnou zážitkovou alternativu. Strach a nebo smích pod hvězdami. No řekněte sami: kdo z vás to má?
