Pod jeho rukama usínají tvrdí hoši
Roman Reif se v červnu postavil po bok Františka Pince. Spolu tvoří tandem masérů, pod jejichž rukama jihnou statná těla litvínovských hokejistů. „Ať relaxační nebo sportovní, každá masáž musí být příjemná a neměla by bolet,“ říká Reif.
Když přijde ráno na stadion, připraví si masérské gely a masti a obejde sportovce, aby zjistil, kdo všechno chce před nástupem na led nabudit. „Když jsem nastoupil, moc kluků masáž nechtělo. Teď už si jich vždy řekne osm až dvanáct. Někdo chce studenou mast, jiný hřejivou. Takové nabuzení je záležitostí na pár minut,“ vysvětluje Reif.
Studnice poznatků
Tu pravou masáž si sportovci užívají po tréninku. Často mu chlapi na stole při masáži usnou. „To je důkaz, že jsem je opravdu uvolnil a je jim to příjemné. Je to důkaz dobře odvedené práce,“ usmívá se Reif s tím, že někdy je nechává i chvíli zdřímnout. „Ale většinou se po deseti minutách probudí, protože jim dojde, že už se nic neděje. Když je ale člověk unavený, může usnout na dýl,“ dodává Reif.
Že se hráči dostali pod ruce právě Romanu Reifovi, vděčí litvínovské hokejové ikoně Jiřímu Šlégrovi. Kariéra totiž Reifa přivedla do Krkonoš, kde pracoval v jednom z hotelů. „Dostal jsem tam pak před pár lety nabídku, abych vedl nové wellness centrum. Měl jsem vždy blízko k vrcholovému sportu, což se v masérství hodí. Hodně se specializuji na záda,“ popisuje svoji kariérní pouť.
A bolavá záda přivedla k Reifovi i známého hokejistu. „To on mi nabídl, ať jdu pracovat ke klubu,“ říká o svém návratu do rodného města.
Práce u hokejistů je podle něj mnohem jednodušší než řídit chod wellness centra pro více než dvě stovky zákazníků, ale otevírá mu to i nové obzory. „Kluci, které masíruji, jsou pro mě studnicí poznatků. Když už za mnou přijdou, nevěnuji se jen jejich svalstvu, ale sleduji je na ledu i mimo něj. Zjišťuji, jak která mast působí na ledu, co pomáhá víc a co vůbec,“ vysvětluje Reif.
Ověřené tradicemi
Co už si ale tento masér nemusí ověřovat, je zkušenost, že nejlepší je klasické masírování rukama. Odmítá přijmout zámořský trend masírovacích přístrojů.
„Vyzkoušel jsem je. Masérovi velmi usnadní práci. Jenže přístroji chybí cit, který máte v rukou. Jen dotykem prstů poznáte, kde přesně je problém. Jako masér neuvolňujete jen zatažené svalstvo, ale i předáváte energii. A to je někdy náročné. Nejlépe to vyjádřil náš lektor, když řekl, že masérství je posláním,“ vyznává se statný muž mezi chvílemi, kdy z kabiny s masérskou lavicí odbíhá k ledu kontrolovat, jestli mají hokejisté při tréninku vše potřebné. Pak si ještě domluví na odpoledne masáž s mladíkem, který si doléčuje zraněné rameno.
„Kluci potřebují mít pocit, že se o ně postaráme. Třeba v Americe to takhle nechodí. Tam se snaží vše zjednodušit. Sice mají v klubech také fyzioterapeuty, ale ti nemasírují rukama, na všechno využívají speciální přístroje. My ale na tuhle starou školu nedáme dopustit. Regenerace je důležitá. Mladí kluci si to, pokud se nezraní a nemusejí přijít, moc neuvědomují. Láme se to kolem šestadvacátého roku,“ všiml si Reif.
