Pod nápravou bylo závaží z obrubníku

Sanitní vozy. Ve dvacátých letech je tahali koně, dnes jich mají pod kapotou celé stádo.

Lidé jim dávají různá jména. Bílí andělé, saniťáci, záchranka. Na rychlosti jejich aut mnohdy závisí lidský život a prakticky každá vteřina je rozhodující. Ne vždy se ale proháněli v plně vybavených sanitních vozech. Jezdili i ve starých škodovkách, které nebyly tak rychlé, moc dobře netopily a ani nebyly z výroby tolik vybavené.

V sanitce od dětství

Rudolf Mach mladší ze Zdravotní záchranné služby v Klatovech žije mezi sanitkami už od dětství. S bílým vozem s majákem jezdil pětatřicet let jeho tatínek, takže už jako desetiletý chlapec se dostal k sanitkám Škoda 1201. „Tenhle typ si budou pamatovat spíš starší ročníky, ale stále je k vidění třeba ve filmu Sestřičky nebo v prvních dílech seriálu Sanitka,“ vzpomíná Rudolf Mach na své dětství. Ne vždy však byly sanitky motorizované. Ve dvacátých letech minulého století dopravovaly pacienty koňské ambulance nebo soukromá auta. Až na konci třicátých let se Klatovsko dočkalo moderní sanitky Opel, která byla poháněna dřevoplynem. U tohoto typu vozu ale musel řidič několikrát za cestu stavět a doplňovat dříví, které si vozil s sebou. Zhruba v polovině šedesátých let se řidiči dočkali sanitky IMV, což bylo jugoslávské vozidlo s dvoutaktním motorem.

„Tohle nebylo zrovna šťastné řešení, protože takový motor byl pro sanitku slabý. Prostě sanitka s motorem jako Wartburg,“ směje se Mach. Proto byla v sedmdesátých letech nahrazena klasickou Škodou 1203, která se na výsluní udržela ze všech sanitek nejdéle. „Na tohle auto rád vzpomínám. Když už jsem nejezdil s tátou, ale stal se ze mě skutečný řidič sanitky, bylo to první auto, které jsem dostal,“ vzpomíná řidič na své začátky. „Nebyla to vůbec špatná sanitka. S prvním motorem o obsahu 1,2 litru to nebylo ještě nic moc, ale s motorem 1,5 už to byla na tehdejší dobu rychlé záchranářské auto,“ tvrdí Mach.

Škoda 1203 měla navíc náhon na zadní nápravu, takže všude vyjela. Kromě toho spousta řidičů sanitek si k zadní nápravě přidělávala závaží, většinou z betonového obrubníku. Pak neměla sanitka problémy ani v zimě. Vnitřek sanitky byl vybaven i pojízdným křeslem, ovšem stále plno věcí chybělo. „Stejně jako hrdinové seriálu Sanitka jsme spolu s udržbáři z klatovské nemocnice vyráběli různé police, držáky, přihrádky a všechno ostatní, co nám v terénu usnadnilo práci,“ říká řidič. V roce 1973 se klatovské sanitky dočkaly rádiového spojení.

Co je ze Sovětského Svazu - na tom není kazu. Ve spoustě odvětví tohle platilo a ani zdravotnictví nebylo výjimkou. Proto v roce 1987 vyjeli klatovští řidiči s vozem Latvia. I přes jeho původ a obecně skeptický pohled na sovětská auta řidiči na tuto sanitku rádi vzpomínají. „Jezdila opravdu skvěle. Měla motor o obsahu 2,5 litru, což byla paráda. Navzdory tomu ale neměla moc dobré brzdy, takže zastavit tohle auto, které už samo o sobě vážilo víc než tunu, nebylo jednoduché,“ podotýkají řidiči.

Čas velkých změn

S převratem v roce 1989 přišla spousta změn a s nimi také výměny sanitek. V roce 1993 se mohli pacienti setkávat se sanitkami maltézského řádu, který vsadil na německý Mercedes. Naopak řidiči sovětských Latvií dostali tehdy vozidla Ford Transit.

„Oproti Latviím byly prostornější, vybavenější a už měly nosítka s pojízdným podvozkem. Do té doby se zdravotníci s pacienty dost nadřeli. Ovšem na druhou stranu to bylo jedno z nejporuchovějších aut, jaké jsem za svou praxi řídil. Už z výroby nebyl Ford stavěný na to, aby fungoval jako sanitka,“ říká smutně Mach.

Ani Mazda E 2000, kterou klatovští řidiči dostali v roce 1995, něměla oslnivé jízdní vlastnosti. „Bylo to dost lehké auto, takže se zdoláváním terénu mělo někdy problémy. Takže v našich službách se dlouho neohřálo,“ dodává. Zatím poslední změnou, kterou zaznamenal vozový park klatovské záchranky, byl nákup sanitek Volkswagen Transporter.

„Tohle už je plně vybavené auto, s perfektními jízdními vlastnostmi a se vším, co lékař potřebuje v terénu. Máme i nosítka, kterým se přezdívá schodolez. To je systém, díky kterému dostaneme pacienta po schodech i z nejvyšších pater paneláků,“ dodává Mach.

V bílém plášti

Neměnily se však jen vozy ale také oblečení. „Vzpomínáte na bílé pláště s popruhem vzadu? To byl výmysl. Snad každou službu jsme se o něco zachytili, přitom žádné praktické využití to nemělo. Bílé oblečení jsme měli ještě krátce po revoluci a pak bylo postupně nahrazeno červenými s reflexními pruhy,“ smějí se řidiči.