Dost často mi lidé říkali, že jsem někomu podobná, i když si právě nevzpomněli komu.
U mužů to byl určitě jeden z průhledných fíglů při „balení“. Na střední škole mi podoba s kýmsi ale moc výhod nepřinesla. Když mě uviděla profesorka tělocviku poprvé, málem mě objímala. Vyptávala se, jestli nemám nějaké příbuzné na Táborsku, odkud pocházela její švagrová. Tvrdila, že má podoba s ní je až neskutečná. První rok bylo všechno v pohodě. Z tělocviku jednička. Druhý rok po prázdninách se karta najednou obrátila. Asi se švagrové nepohodly. Jednička už nebyla, přestože spolužačka, která neudělala ani kontrmelec dopředu, ji dostala. Ráda se dívám po obličejích lidí a hledám v nich podoby jiným. Ale je mi jasné, že stejné rysy ještě nemusejí znamenat stejnou povahu.
