Policista Martin Bohman se věnuje sportu, kde se každé kilo svalů počítá k dobru. Jako pravé křídlo čtyřbobu si zaměstnanec Policejního prezidia přivezl spoustu zážitků z olympiády ve Vancouveru.
„Tamní extrémně rychlá dráha všem dopřála hodně adrenalinu,“ říká třicátník, jenž od dětství žije v Zahradním Městě.
Nebylo toho adrenalinu až moc, když vzpomenu smrt gruzínského sáňkaře?
Dráha vyžadovala maximální soustředění. Hned na prvním tréninku dvojbobů havarovalo dvanáct posádek. Hlavně zpočátku tam jezdily sanitky denně a odvážely závodníky s otřesem mozku, naraženou krční páteří nebo pohmožděninami. Z legrace nás pak prosili, ať už nebouráme, že mají plnou nemocnici.
Vám se karambol vyhnul?
Ano, a to havarovali i opravdoví mistři. Na whistlerské dráze není zpomalující prvek. Ty evropské mívají třeba takzvaný krajzl, zatáčku o 360 stupňů, či omegu, kde sice posádka zažívá extrémní přetížení, ale bob se nerozjede tak rychle. Ve Whistleru to v nejrychlejším místě jelo přes sto padesát kilometrů.
Z pohledu laika závodník jen naskočí a pak pouze sedí a zatěžuje stroj. Jak zúročíte svoji fyzickou kondici?
Od jara do podzimu děláme atletiku a těžkou činku. Důležitá je i kvalitní strava, po níž naskakují kila. Já to vytáhl na šestadevadesát. Potřebujeme mít páru hlavně na startu při roztlačování. To je jeden z klíčových okamžiků závodu.
Na čem ještě záleží?
Hlavně na pilotovi. Zadní pár nožů, tedy kudly, jsou napevno, přední pár je pohyblivý, řiditelný. Záleží na pilotovi, jak je zkušený a psychicky trať zvládne. Do bobů naskakuje jako první, pak obě křídla a brzdař. Sesedneme se, chytneme ocelového rámu a pak už jde o to co nejrychleji zvládnout asi patnáct set metrů tratě. Shodou okolností jsme v bobu samí vysokoškoláci, takže si z nás občas utahovali, že když sedíme v bobu, je to největší koncentrace IQ na olympiádě na centimetr čtvereční.
Proč se o vašem sportu tak málo ví?
Bohužel, přitom jsou zrovna boby, sáňky i skeleton divácky atraktivní sporty. Ale v televizi je to samý hokej a fotbal. Podle mě jde o nezasloužené výsady. Vezměte si, jakou má český fotbal v posledních letech úroveň! Nepoměr mi vadí i u atletiky.
Kde trénujete?
Podobně jako Martina Sáblíková tady nemáme dráhu. Přes rok děláme kondice, techniku startu zdokonalujeme na trenažéru v Liberci. Před závodem pár dnů trénujeme na dráze v Německu. Naše podmínky i vybavení jsou nesrovnatelné s konkurencí v zemích, kde jsou boby jedním z národních sportů, jako v Německu, Rusku či Kanadě. I proto potřebujeme najít strategického sponzora.
Dá se skloubit kariéra vrcholového sportovce se zaměstnáním?
Trénuji po večerech a v době závodů zkrátka nejsem v práci. Musím poděkovat spolupracovníkům za trpělivost. Shodou okolností i Miloš Veselý, který se mnou byl v posádce, je policista. Naštěstí nám zákon o služebním poměru umožňuje státní sportovní reprezentaci.
Co na Policejním prezidiu děláte?
Po vysoké škole jsem si ještě dodělával vzdělání v cizině. Nějaký čas jsem učil na policejní akademii, mimo jiné oblast zahraničních policejních sborů a mezinárodní policejní spolupráci. Teď se věnuji koordinační a analytické činnosti a částečně právničině.
Čím vás oslovila služba u policie?
Policistou jsem chtěl být od mala. Děda byl náčelníkem železniční policie v Nymburku, odkud je celá naše sportovně založená rodina. Táta i brácha se věnovali atletice na vysoké úrovni.
Jak dlouho ještě chcete vrcholově sportovat?
U bobů věkový limit téměř neexistuje. Proto na konec nemyslím. Atletickou kariéru chci důstojně uzavřít na podzimním policejním mistrovství Evropy na Ukrajině.
