Litvínov / Více než dva a půl tisíce žáků dostane v Litvínově pololetní vysvědčení. Většinou je berou jako formalitu. Je jen hrstka, která je považují za důležité. Většinou jsou to žáci devátých tříd. U řady z nich totiž známky na tomto vysvědčení rozhodnou o tom, jestli od září budou studovat na vybrané střední škole či gymnáziu.
Odrostlý premiant
Letos jich končí dvě stě sedmnáct. A z toho počtu jich je opět jen několik, kteří považují předávání listu se známkami za slavnostní chvíli. K nim se řadí i Michal Kotlár z janovské základní školy. Mezi spolužáky je unikátem. V březnu mu bude už osmnáct let. Přesto se na vysvědčení těší. „Vezmu si košili i sako. Budu mít vyznamenání,“ chlubí se mladík. Učitelé i ostatní žáci mu přezdívají táta školy, což vzhledem k jeho robustní postavě není od věci.
„Měsíc před vysvědčením v první třídě jsme odjeli s rodinou do Londýna, kde žili už příbuzní. V Anglii mají děti prázdniny jen měsíc a půl, takže jsem brzy nastoupil do školy. Mají jiné metody učení. Pomáhal mi s angličtinou jeden učitel, já ho na oplátku učil česká slovíčka,“ vzpomíná Kotlár. Zpátky do Čech si přivezl školní uniformu a putoval zpět do první třídy namísto do čtvrté.
Ve třetí třídě si začal uvědomovat, že mezi spolužáky věkem nezapadá a rozhodl se udělat rozdílové zkoušky do páté třídy. Učitelka ho ale přemluvila, ať zůstane.
Na rozdíl od svého o dvanáct let staršího spolužáka neberou pololetní vysvědčení ani janovští prvňáčci. A to i přes to, že to je vůbec jejich první v životě.
„Říkám jim. Je to slavnostní chvíle, hezky se oblékněte. Ale nevím, jak to dopadne. Rodiče považují za událost jen vysvědčení v červnu. Ten den prožívá celé janovské sídliště. Prvňáčci se loučí s deváťáky. Nejlepší žáci dostanou odměnu. Pak jim vysvědčení rozdáme,“ popisuje učitelka první třídy Irena Kusá.
Důvodů, proč pololetí žáky příliš nezajímá, vidí učitelé hned několik. „První hodiny mají stejné jako každý běžný den. Na poslední se sejdou ve třídě se svojí učitelkou, kde dostanou jen tištěný výpis, který ani nemusí vracet zpátky. Už to nemá kouzlo, jako když učitelé vypisovali každé vysvědčení zvlášť. Když si pak vzal žák to svoje, podle rukopisu poznal, kdy se mu změnila třídní učitelka,“ vzpomíná s nostalgií v hlase zástupkyně ředitelky janovské základní školy Olga Vernerová.
Vzápětí ale přiznává, že díky tisku vysvědčení na počítačích ubyly učitelkám hodiny práce. A už by neměnily. „Obdivuji ty, které to roky vypisovaly. Když udělaly jedinou chybu, musely přepsat znovu celý list. Vypisovala jsem ručně vysvědčení jenom jednou a jsem ráda, že už to nemusím dělat,“ říká Irena Kusá.
