Začínala s plaváním, ale osudovým se jí stalo setkání se skoky do vody. Několikrát vyhrála československý šampionát. Největšího úspěchu však dosáhla v roli trenérky. Milenu Duchkovou pomohla dovést ke zlatu na olympiádě v Mexiku a ke stříbru o čtyři roky později v Mnichově při skocích z desetimetrové věže. Před dvaceti lety se jejím novým domovem staly Pardubice, respektive jeden z nejmodernějších skokanských bazénů na světě. „Poprvé jsem tady byla v roce 1987, abych se podívala na jeho stavbu a popřípadě ještě poradila, co by se mělo udělat,“ říká osmdesátiletá trenérka Marie Čermáková.
Mohla jste tedy zasahovat přímo do stavby bazénu?
Mohla, dokonce jsem k tomu dala písemně podklady. Bohužel se všechny nápady zrealizovat nepodařilo. Když jsme například s ředitelem bazénu panem Císařem hledali vývod na bublinu (zařízení, pomocí kterého se hladina dostane asi tři čtvrtě metru nahoru v podobě bubliny, pozn.), která je důležitá pro nácvik těžkých skoků, našli jsme jenom odpad vody.
Pardubický areál se otevíral v roce 1990, jak byl kvalitní v porovnání s ostatními evropskými skokanskými bazény?
Výborný. A výborný je ještě teď. Proto mě jeho konec tak zlobí. Nemám nic proti aquaparku. Lidi může bavit, přestože to bude pro město finanční zátěž. Na druhou stranu je toto vysoce funkční bazén a ti, co sem jezdili trénovat, tak především kvůli jeho špičkové evropské kvalitě.
Bylo Pardubicím ze skokanského pohledu co závidět?
Určitě bylo. Proto tady už v roce 1994 bylo Mistrovství Evropy juniorů v plavání a ve skocích do vody a v roce 1999 Mistrovství světa juniorů ve skocích. Sešli se tu opravdu skvělí závodníci. Například na juniorském evropském šampionátu se v Pardubicích představili budoucí olympijští medailisté.
Byl v roce 1990 v České republice podobný bazén?
Bohužel nebyl. Tohle je jediný skokanský bazén, který v České republice existuje. Věž a prkna jsou jinak umístěná i na padesátkách, ale padesátka je spíš plavecká. To bylo v Olomouci, v Brně a v Praze Podolí. Pražský bazén se otevíral v roce 1965 a my jsme s Milenou Duchkovou jezdili trénovat do Olomouce a do Brna. V Podolí totiž dřív bylo pouze jedno třímetrové a jedno metrové prkno. Na pořádání velkých závodů to tam nebylo. Ty se spíš mohly konat v Brně a Olomouci.
Co naopak bazénu scházelo?
Minusem byla malá tribuna. Na akci podobné mistrovství Evropy přišlo vždycky opravdu hodně lidí a větší tribuna tady chyběla.
Jezdili sem na soustředění i skokané ze zahraničí?
Trénovali tady například skokané z Kataru nebo Kuvajtu. Vyhovoval všem.
Ale bazén na konci června zavřeli a brzo se začne s jeho demolicí. Co teď bude se skokany, kteří tady trénovali?
Vypadá to na jejich konec. Když se to dozvěděli rodiče, tak se rozhodli dát děti na jiné sporty. Teď tady před námi vlastně skáče poslední pardubická skokanka. Přemýšlí o tom, že půjde trénovat do Německa.
Před dvaceti lety byl areál špičkovým zařízením, co dnes?
Stále má vysoký standard. Ale postupně byly do soutěží zařazované synchronizované skoky. Ty potřebují mít prkna blíž k sobě a navíc širší skokanskou věž. Dřív stačily pouze dva metry šířky. Už v roce 2001 jsme dávali návrh na úpravu věže a prken. V roce 1994 tady při evropském šampionátu měly synchronizované skoky světovou premiéru. Tehdy mohly dokonce skákat smíšené páry. Bohužel na naše návrhy nikdo nezareagoval, přitom svaz byl ochoten na úpravy dát deset milionů korun. To by určitě na úpravy parametrů věže stačilo.
Kdy jste se přestěhovala za svými skokany do Pardubic?
Přišla jsem sem trénovat v roce 1990. To tady byla ubytovna. Pro začátek jsem měla skokanky z Prahy. Jezdily v pátek domů a v neděli odpoledne zpět. Po čtyřech letech mě dojíždění přestalo bavit. Děvčata si našla pronájmy a já byt v Dašického ulici. Tím se ze mě stala Pardubanka.
Pardubické skokany jste začali nabírat postupně?
Přesně tak. Byla jsem tady sama a pomáhala mi jedna bývalá atletka, která začala trénovat s novými dětmi. Tak vznikly kurzy pro začátečníky. Později sem přišla další trenérka z Prahy Michala Luptovská. No a pak z Ukrajiny trenér Igor Gulov. Byly jsme nejpočetnější oddíl v republice.
Až do posledních dnů provozu bazénu jste trénovala a vypadáte velice čile, kolik je vám vůbec let?
Je mi osmdesát, to se nedá utajit. Před necelým rokem tady pro mě uspořádali velkou oslavu, na kterou přišlo asi šedesát lidí. Bylo to velké překvapení, protože jsem to netušila.
Jak jste se dostala ke skokům do vody? Začínala jste hned jako trenérka nebo jste také skákala?
Původem jsem plavec. V roce 1940, když mi bylo asi deset let, jsem měla v Brně kamarádku, která mě tahala na skoky do vody. Nevěděla jsem, jestli mě vezmou, ale ona mi to domluvila.
Rodiče s tím souhlasili?
Bylo to trochu složité, protože tam skákali samí hoši. Pochopitelně se to mé matce příliš nelíbilo. Musela jsem proto trochu lhát, že tam jsou i děvčata. Největší problém se stal až v roce 1952. Měla jsem zrovna po závodech v Berlíně, kde byla větší hloubka bazénu. Bylo to týden před svatbou a já jsem po návratu do Brna šla skákat z pěti metrů. Jenže tam byla hloubka o téměř dva metry menší a já si udělala obrovskou bouli na hlavě. Manžela tak mohli ještě před svatbou podezírat, že u nás doma dochází k nějakému násilí (smích).
Jak vám skoky šly a kdy jste se začala věnovat trénování?
V roce 1947 jsem poprvé vyhrála mistrovství republiky, a to vydrželo až do roku 1957. Jako starší skokané jsme samozřejmě pomáhali s výcvikem těch mladších. V roce 1953 jsem skončila studia na pedagogické a filozofické fakultě a začala jsem učit na lékařské fakultě tělesnou výchovu. Jenže jsem pak dostala umístěnku do nějaké dědiny, o které jsem ani nevěděla, kde je. To bylo hrozné.
Ale nakonec jste skončila v Praze.
Dozvěděla jsem se, že v Praze otevírají Institut tělesné výchovy a hledají učitele skoků do vody. Hned jsem to vzala, a v roce 1953 jsem se tam přestěhovala. Všechno bylo komplikované. Například jsem čtyři roky učila osm studentů skokům do vody a ani jeden pak nedostal umístěnku tam, kde by byl skokanský bazén. Učila jsem tam do roku 1975, ale v té době už byla Milena Duchková na takové úrovni, že se to nedalo s učením příliš skloubit.
Jezdila za vámi Milena Duchková do Pardubic?
Samozřejmě. V emigraci je od roku 1980. Jezdí domů za sestrou a při tom se vidíme.
Jak se ji líbil pardubický bazén?
Moc. My jsme spolu čekali na otevření Podolí. Pro spartakiádu se otevřel v roce 1960, ale pak se zavřel a krytý bazén se otevřel až o pět let později. A v roce 1968 už byla olympiáda. Trenér plavání Jan Passer nám ale v tom bazénu umožnil trénovat ráno i večer, takže jsme mohli trénovat dvoufázově. V Podolí je pouze jednometrové a třímetrové prkno. Venku už je pouze třímetrové.
Skočila si někdy Milena Duchková v Pardubicích?
Víte, že si to už nepamatuji? Mám ale pocit, že asi ne.
