Jmenoval se Kominík, ale ve skutečnosti byl synem známého uzenáře z pražského Václavského náměstí. A hlavně – byl Žid.
Přežil Terezín, Osvětim i Swarzheide, pobočku koncentračního tábora Sachsenhausen. Aby se dožil úplného konce války, zbýval jeden jediný den.
Sedmého května 1945 byl ale osmadvacetiletý Leon Kominík už tak zesláblý, že ho esesáci odkopali z vagonu na nádraží v České Lípě a v nedaleké Sosnové ho pohřbili s dalšími mrtvými.
Leon Kominík tak patří mezi poslední oběti druhé světové války na území dnešního Libereckého kraje. Zemřel jako oběť pochodu smrti z koncentračního tábora Swarzheide u Drážďan. Právě pochody smrti byly typické pro poslední dny války v regionu. Od jejího konce uplyne o víkendu pětašedesát let.
Pohřbili ho zaživa
„Leona pohřbili ještě zaživa,“ říká o Kominíkovi jeho kamarád Richard Svoboda. Podle svědků ještě žil, když z vagonu sundávali mrtvé a nakládali na auto tehdejší Vagonky. „Byl sice strašně vysílený, ale hýbal se. Přesto ho naložili s mrtvými a hodili do jámy v Sosnové,“ líčí Svoboda, který dnes žije v Praze. S Kominíkem byli velcí kamarádi. Už před válkou spolu chodili sportovat do pražského židovského klubu Hagibor. Společně byli také za nacistické okupace na nuceném nasazení a sešli se i v Osvětimi a ve Schwarzheide.
Až tam je v roce 1945 nacisté rozdělili. Svobodovi určili smrt v plynové komoře, Kominíka vyslali na pochod smrti. „Na pochod mě nevybrali, protože jsem byl příliš slabý. Byl jsem jedním z osmdesáti vězňů, které poslali do Sachsenhausenu na likvidaci. Němcům ale těsně před koncem války došel plyn, nestíhali nás likvidovat a to mě zachránilo,“ vzpomíná Svoboda.
Po válce několik let pátral po osudu svého kamaráda Leona. Od těch, kteří pochod smrti přežili, pak zjistil, jak vypadaly jeho poslední chvíle.
Pochod smrti ze Swarzheide, který vedl přes dnešní Liberecký kraj, byl jedním z nejdelších pochodů smrti vůbec. Trval devatenáct dnů a vězni ušli dvě stě kilometrů. Ze šesti set mužů, mezi kterými byli Češi, Francouzi, Poláci, Holanďané i Němci, se posledního dne války dočkala jen polovina.
Mezi těmi, kteří přežili, byl také Liberečan Friedrich (Bedřich) Kral. O tom, co zažil později, napsal knihu Hladový pochod, která vyšla v roce 2005. Přežil také Pavel Oliva, dnes univerzitní profesor a světoznámý odborník na antické Řecko.
„Po cestě zahynuly desítky lidí, protože když lidé nemohli pochodovat, tak je esesáci zastřelili, naložili je na vůz a na nejbližším místě, kde jsme zastavili, byli pohřbeni. Kdo se pokusil o útěk, nebo byl svévolně označen, že se chtěl pokusit o útěk, byl přede všemi oběšen,“ popsal Oliva ve svém svědectví pro agenturu Post Bellum v rámci projektu Paměť národa.
Pochod z Osvětimi
Vězni museli celou trasu jít pěšky. Jen v úseku z Varnsdorfu do České Lípy je esesáci převáželi v dobytčích vagonech po železnici. Když dorazili do Lípy, hustě pršelo. „Pořád vidím ty vagony v dešti, ve kterých po nás šlapali a odkud pak vykládali mrtvá těla,“ vzpomínal František Kraus, další z těch, kteří „těměř jistou smrt“ na konci války přežili.
Územím dnešního kraje prošly i další pochody smrti. Českým Dubem a Osečnou procházeli například vězni, putující z Osvětimi, přes Frýdlant zase vedl pochod smrti z Monowic u Osvětimi.
Paradoxní je, že poslední dny války v regionu také poznamenaly letecké pumy. Jako strategicky málo významné oblasti se totiž Libereckému kraji po celou dobu války nálety vyhýbaly. První květnový týden roku 1945 ale region tvrdě bombardovali postupující Rusové.
Letecké pumy zničily například nádraží v Turnově nebo železniční dílny v České Lípě. „Nálet na Frýdlant si vyžádal šestadvacet lidských životů. Bombardován byl také Liberec, hlavně okolí letiště, Mimoň, Bedřichov a desítky dalších obcí,“ popsali historici v knize Stalo se na severu Čech.
Většinu území Libereckého kraje osvobodila Rudá armáda 9. května 1945, na sever Českolipska a na Frýdlantsko už ale osvoboditelé dorazili zhruba 8. května odpoledne, na Semilsko i jih Českolipska se dostali až 10. května.
K osvobozování v kraji se váže několik zajímavostí. Například dělostřelecký pluk, který osvobodil Semily, vedl major Oleg Vladimirovič Penkovskij, který o několik let později proslul jako nejúspěšnější špion CIA nasazený uvnitř ruské KGB. „Byl to on, kdo upozornil CIA na přítomnost sovětských raket na Kubě a podrobně informoval o sovětském jaderném arzenálu. Koncem roku 1962 byl ale Sověty odhalen a popraven,“ popsali historikové.
Popravovalo i gestapo, poslední obětí byl v Liberci Rus či Ukrajinec Peter Solomko.
