Čína potřebuje inflaci, dostává se do pasti. Vydá se japonskou cestou nulového růstu?

Čína v květnu srazila svou již tak nízkou hlavní úrokovou sazbu z 1,5 na 1,4 procenta. Navíc k tomu přidala snížení rezervních požadavků po čínských bankách, což oboje dohromady nasvědčuje tomu, že by byla ráda, kdyby se více úvěrovalo a s tím se více peníze roztáčely v ekonomice. Chce snad vyvolat inflaci? Ve skutečnosti chce. Nijak děsivě, ale chce.

Nová kapitola jménem deflace

Na pozadí probíhajících obchodních debat mezi Spojenými státy americkými a Čínskou lidovou republikou píše asijský obr novou kapitolu svého ekonomického příběhu, tentokrát s názvem deflace. Čínský statistický úřad totiž za květen naměřil meziroční pokles cen o 0,1 procenta. Nemusí se to zdát jako problém, protože je to malé číslo, dokonce nejmenší možný naměřitelný pokles, ale je to už počtvrté v řadě, kdy ceny v Číně klesají.

Navíc je to devátý měsíc s meziročním poklesem cen za dva roky. A pokud bychom chtěli ve statistice ještě dál pokračovat, tak by vás mohlo přesvědčit, že něco zajímavého se v Číně děje, když zjistíte, že naposledy byla inflace nad dvouprocentní hranicí v lednu 2023. A předtím? Krátce během pandemie, dva měsíce v roce 2017, jeden v roce 2015 a delší dobu jen během velké recese. To jsou ceny spotřebitelů, ale co když se podíváme na index cen výrobců? Ten je v deflaci dokonce od druhé poloviny roku 2022.

Ne snad, že by deflace sama o sobě nutně měla způsobit katastrofu, i když v dnešní ekonomice ukazatel sám mít vliv může, ale spíše je to teploměr, který ukazuje, že se v ekonomice něco děje. Stejně jako nám vysoká inflace ukazovala, že je někde problém, který musíme řešit, tak to může ukazovat deflace. Situaci komplikuje, pokud se koukáme jen na jedno číslo a nesledujeme, co se děje pod ním, protože pokles cen nemusí být důvod k panice centrálních bankéřů, pokud je hnán technologickým pokrokem nebo nabídkovým šokem třeba v podobě klesajících cen energií.

Klesající čínská poptávka

Delší dobu sledujeme klesající domácí poptávku. Čínská vláda tomu příliš nepomáhá tím, že drží uměle slabou měnu a ve výsledku si domácnosti nemůžou dovolit tolik nakupovat, ať už přímo ze zahraničí, nebo z domácí výroby. Do toho vidíme cenovou válku automobilek v oblasti elektroaut, rostoucí zadlužení a klesající ceny nemovitostí, což Číňanům nepomáhá v nabírání dalších úvěrů. A když se nenabírají úvěry, nevznikají nové peníze a neroztáčí inflaci. A v delším horizontu tomu pomyslnou tečku dává stárnoucí a dnes již dokonce klesající čínská populace.

Ekonomové tak už před rokem začali psát o možnosti, že by se Čína vydala na japonskou cestu nulového růstu a nízké až záporné inflace, a to vše v období výrazných snah o stimulaci jak měnovou, tak fiskální cestou. Ostatně, pokles sazeb až na 1,4 procenta se zatím nejeví jako příliš povzbuzující, takže se vznáší i otazníky nad tím, zda bychom nemohli začít mluvit o takzvané pasti likvidity. Tedy o situaci, kdy strach z poklesu ekonomiky v období nulových sazeb znemožňuje standardní stimulaci poptávky.

Mají se Čínané bát? Před rokem o tom psal Russel Wong z richmondského Fedu a na závěr svého článku dospěl ke čtyřem obavám pro budoucnost Číny, alespoň tedy z pohledu pasti likvidity. Bát se mají, pokud převládne pesimismus. Indexy spotřebitelské důvěry jsou na dlouhodobých minimech. A také, když budou domácnosti a firmy očekávat, že ceny budou klesat. To dnes čeká prakticky každý, kdo dělá prognózy pro čínskou ekonomiku.

Obavy bychom měli mít i při poklesu cen nemovitostí. Ceny nových domů v Číně klesají už dva roky v kuse. A nakonec, když začnou padat banky. Nemusíme strašit, ale ve stínovém bankovnictví, tedy v oblasti nebankovníchi finančních subjektů, které poskytují některé bankovní služby, došlo k výrazným bankrotům. Na velké závěry je zatím brzy, Čína umí překvapovat a její potenciál zdaleka není vyčerpán, nicméně zjevně se v její ekonomice něco velkého děje. A deflační teploměr na to jen upozorňuje.