Poslední kapitulaci podepsali ve mlýně

Je začátek května 1945. Rodina šestileté Evy Díkové žije v Rakovickém mlýně u Čimelic. Velení amerických a ruských vojsk si vybírá jejich dům k jednání s SS gruppenführerem hrabětem von Püklerem. S velitelem posledních desetitisíců německých vojáků, kteří se chtějí za každou cenu probojovat na Západ. V sobotu 12. května tam podepisují kapitulaci. Poslední na našem území.
Co tomu předcházelo? „Nejvíc si pamatuju na nálet 29. dubna. Na zdejším nádraží stály dva vojenské vlaky. Odjížděly od Prahy a chtěly se dostat do Německa přes hranice. Měly vézt děla a válečnou kořist. Maminka nás nahnala do sklepa. Při poslední ráně byla tlaková vlna tak silná, že jsme spadli z lavic,“ vypráví Eva Převrátilová, rozená Díková.
Silnice byly v té době plné maďarských a rumunských Němců. Se vším, co měli, s vozy i dobytkem, se stěhovali do Německa.
Na mirotickém náměstí stála protiletadlová děla, ze kterých Němci na bombardéry vystřelili. V tu chvíli začala letadla srovnávat náměstí se zemí. Po náletu všude zůstalo plno postřílených koní a krav.
Ve mlýně pak bydlelo deset Němců, kteří hlídali zbytky nákladu z rozbombardovaného vlaku. Zlato, koberce a další cennosti.
„K nám se chovali slušně, i když byli od gestapa. Na výložkách měli lebku s hnáty. Jeden z nich byl kuchař a vařil pro ty ostatní. Moje maminka řekla, aby si sundal ty výložky, nebo si budou muset vařit jinde,“ líčí jednasedmdesátiletá pamětnice.
V době Pražského povstání k mlýnu přijel malý obrněný vůz a na něm stál kníže Karel Schwarzenberg starší v uniformě a s českou vlajkou. Jako náčelník partyzánů, kteří žili v lesích okolo Orlíku, přijel odzbrojit Němce.
„Na dvoře byla spousta lidí. Mezi nimi i Češi, kteří spolupracovali s Němci, a najednou otočili. Opravdových partyzánů byla asi třetina. To vím od rodičů,“ říká Převrátilová. Ve středu 9. května dorazili malým džípem Američané. „Když je maminka uviděla, dala nám vejce a špek, abychom jim to s bráchou přinesli. Natrhali jsme jim i narcisy. Do té doby jsem neznala čokoládu. Házeli nám veliké silné kousky. Přejedla jsem se jí,“ vypráví Převrátilová.
V pátek 11. května přijeli do mlýna Rusové. Požadovali nějakou prázdnou místnost. O půlnoci začalo v tomto pokoji jednání. Američany zastupoval plukovník Allison, ruskou armádu generál Serjogin. Tlumočníka jim dělal hrabě Norbert Kinský. „Když odjížděli, řekli mámě, že přijdou zase ráno, a požadovali ještě jednu místnost,“ dodává žena.
Druhý den před devátou hodinou přišli znovu i se štábními důstojníky a ruskými radistkami. Všichni v plné polní. Pak přivezli dva Němce. Jedním z nich byl hrabě Otto Pükler. Po třístranném jednání podepsali kapitulaci.
„Německý generál prohru neunesl a na místě se otrávil. Na nosítkách ho vynesli celého fialového na zahradu,“ dodává Převrátilová. Po skončení jednání odvezli Otto Püklera do domu, kde se dočasně ubytoval. Ani on nezůstal naživu. Kolem poledne zastřelil svého pobočníka, sekretářku, její matku a dítě i sebe. Proč si k podepsání kapitulace spojenci vybrali zrovna Rakovický mlýn, nikdo z místních přesně neví. Jaro pětačtyřicátého roku má Karel Seknička ze Strakonic spojené s bombardováním a americkými vojáky.
„Bylo mi dvanáct a chodil jsem do měšťanské školy. Siréna ohlásila nálet a nás vyhnali do krytu, který byl přímo v budově. Jeho strop byl podepřený, aby nás to v případě zásahu nezavalilo. Na den už si dnes přesně nevzpomenu,“ vypráví sedmasedmdesátiletý muž. Zazněla obrovská detonace. Když bylo po všem, školáci vyběhli ven. Hledali domy v sousedství, které zasáhly bomby. Všechny ale stály.
„Pak nám řekli, že bomby dopadly až za nádražím směrem k Podsrpu. Sice se tam nesmělo, ale jako zvědaví kluci jsme to museli vidět. Byly tam obrovské krátery,“ vzpomíná Seknička. Dodnes mu nejsou jasné důvody bombardování. „Říkalo se, že to nebylo úmyslné a spojenecká letadla si jen odlehčila od nákladu. Byla tu ale dvě strategická místa. Ve zbrojovce vyráběli za války pro Němce zbraně. A ve Fezku za Blaťákem opravovali letecké motory. Na ty jsme se chodili dívat do skladu, který byl v řepické cihelně,“ dodává. Američané přijeli 6. května. Jeden oddíl byl na Podskalí, další se utábořil u řeky pod Střelou. Jídlo od lidí odmítali, báli se, chtěli jen vejce a ta většinou měnili za cigarety Camel nebo Lucky Strike.
„Tehdy jsem prvně ochutnal čokoládu, kterou klukům rozdávali. Děvčata ale měla větší štěstí,“ usmívá se.