Poslední sbohem s úsměvem | E15.cz

Poslední sbohem s úsměvem

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn

Smrti jsem se vždy, asi jako každý, bála a jako každý živý tvor mám před ní pochopitelně respekt. Ale začala jsem na ni před dvěma lety pohlížet jinak. Díky blízkému příteli, kterému odešla maminka, a rozloučení s ní se nekonalo v kremaci. Chlad už tak chladné místnosti s rakví, která nenávratně zmizí, podle mě útočí na city a umocňuje smutek, kterým si pozůstalí už jednou prošli, beze svědků. Proč tím mají projít znovu i s těmi, kteří se možná přišli rozloučit z pouhé zdvořilosti?

Sbohem dali kamarádově mamince její nejbližší doma a připomněli si ji díky vymoženostem techniky zdravou, čilou, svěží, plnou elánu a chuti žít. Usměvavou. Tak si chtěli osobu, která jim byla nade vše, uchovat. Bylo to spontánní, přirozené vzpomínkové loučení v místě, kde bylo vždy předtím tak dobře. Jako u každé maminky. „Odešla s úsměvem na tváři, smířená, klidná, držel jsem ji při tom za ruku, a pak jí zatlačil oči,“ říkal mi přítel. Zamrazilo mě. Ale už s vědomím, že smrt k životu prostě patří, že s tím nikdo nic nenadělá a že i jiné než kremační rozloučení může být důstojné.

Kdykoliv procházím kolem jednoho ústeckého knihkupectví, fascinuje mě ve výloze kniha Umřel jsem v sobotu. Její obálka přitahuje jak magnet a název knihy dělá na první dojem druhořadým.

Atypický portrét Josefa Formánka, autora knihy, pořídil „povedený“ loutkář a fotograf Míra Nebeský. On a Formánek se našli. Pracovně i přátelsky, jak říká spisovatel. Často píše o životě a smrti, v případě této knihy násilné, nikoli přirozené. Přemítá a hledá odpovědi. Formánkovsky. Po svém. Pozor, nečíst před spaním, varuje autor strhujícího příběhu, který musí sebrat každého, kdo se do knihy ponoří. Umřel jsem v sobotu sebral při psaní i jeho samotného.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video