Hlasitým profesním začátkům Davida Krause předcházelo studium na Fakultě architektury ČVUT a spojení se sdružením Nová česká práce. Akademickou půdu s lehce elitářským vedením ke sterilní kráse narušilo setkání s profesorem Miroslavem Šikem. „My jsme se učili vnímat lesklé, bílé, dokonalé, funkcionalistické věci. On nám přinesl šedé, ďábelské, vojenské, punkově divoké věci,“ popisuje Kraus v rozhovoru s Jiřím Schmidtem iniciační setkání, které ve studentovi probudilo jiné vnímání světa. Závan nového života donesl čerstvého absolventa k vlastní výtvarné výstavě Vize v Galerii J. Fragnera, pro kterou sám získal sponzory a jež odrážela jeho tehdejší zaujetí futuristickými vizemi. První samostatný spíše nearchitektonický počin paradoxně přinesl začínajícímu architektovi také první zakázku, rodinný dům v Říčanech. Od nové zkušenosti a roční praxe v Ateliéru 8000, kde se podílel na projektování administrativního komplexu PPS-ING Smíchov pro Jeana Nouvela, se začala postupně rozjíždět Krausova profesní linie. Nešlo však, a zdá se, že nikdy nepůjde, o linii nejdůležitější. Mnohem podstatnější je podle jeho slov život sám: „Vždy jsem chtěl směřovat spíš k modelu života než k modelu profese. Řekl jsem si, že to je přednější než práce. Takže hledám model, který spočívá v tom, že budu všestranný. Nechci být jenom architekt, ale chci být člověk, který staví, kreslí, běhá po lese, kope krumpáčem, boxuje, pokouší se hrát na bicí, ale hlavně miluje svět kolem.“
#####Cesta k lidem
Možná právě přemíra energie a touhy zúčastnit se bytí na všech úrovních přivedla Davida Krause v první fázi kariéry k zasedání v redakční radě časopisu Stavba, ve spolcích Mánes a Spolek 99, ve správní radě Nadace české architektury. „Bylo toho příliš. Brzy jsem zjistil, že chci věnovat čas věcem, které mě baví, a především vlastní praxi,“ komentuje po mediálním boomu svůj ústup do ústraní. Potřeba uchýlit se do nitra, do klidu přinesla po roce 2000 další fázi života – založení vlastní kanceláře Architektura, s. r. o. Přechod od touhy podílet se na všem kolem sebe až k samotě vedl k postupnému zrání a vytříbení životních i pracovních postojů. Přestože se architekt sám považuje na pracovním poli za individualitu neschopnou role klasického týmového hráče, spoluexistence s ostatními pro něj zůstává velmi důležitou.
„Člověk by neměl úplně opustit veřejnou sféru, přestat komunikovat s lidmi,“ řekl pro Český rozhlas před třemi lety. Od té doby se jeho vztah k lidem posunul zcela jiným způsobem. Z pozice učitele na Uměleckoprůmyslové škole v Praze předává svým studentům zaujetí pro vzdělání v oborech, které s architekturou zdánlivě nesouvisejí – astrofyzice, biomimetice, psychologii. Vše ale utváří člověka a jeho schopnost vnímání světa a tím se podílí i na jeho vzájemné symbióze s prostředím. „Neměl jsem nikdy rád školskou akademickou půdu, nechtěl se účastnit nekonečných debat o stavbách. Učení je pro mě určité překročení osamělé cesty, předání touhy vzdělávat se lidsky, nejenom profesně,“ shrnuje současnou situaci architekt Kraus.
#####Panta rei – Vše plyne
Tvůrčí proměnlivý přístup odpovídá Krausově touze po otevřenosti, snaze nezabřednout do jedné koleje, inspirovat se mnoha styly. Odpovídá pojetí života jako permanentního plynutí bez uzavřené formy: „Cítím teď větší svobodu než v mládí. Tehdy pro mě byl důležitý hlas ostatních. Čím jsem starší, tím víc si ji dovolím.“ Stavby dovedené až do reálné podoby svědčí o tom, že jeho svobodné vize nezůstávají jen na papíře. „Výsledkem mé práce je stavba. Realizace je pro mě důležitá, konečná fáze. Potřebuji čerstvý vzduch, cítím se na stavbě dobře, mám rád tu vitální energii lidí, kteří tam pracují,“ vysvětluje jeden z důvodů, proč stále častěji své projekty řídí i během realizace. Dalším důvodem je i odpovědnost za dotažení návrhů do skutečné reálné podoby, což někdy bývá pro architekta odtrženého od realizační fáze obtížné. Stát na druhé straně stavebního procesu pak zpětně dává i kancelářské práci nad projektem nové rozměry a pochopení. Kam se vyvíjí Krausova proměnlivá profesní dráha dál? „Chtěl bych navrhovat celistvé věci, dát člověku prostředí, nejenom stavbu, pustit se i do navrhování zahrad. Třeba to časem přijde,“ uzavírá své úvahy.
*Foto: Filip Šlapal*
*
Ing. arch. David Kraus, *1970
Je absolventem Fakulty architektury ČVUT v Praze (1989–1996), kde studoval u profesora Miroslava Šika. Roku 2003 založil ateliér Architektura, s. r. o., v rámci kterého řeší nejrůznější typy zadání (bydlení, administrativa, umělecké projekty, hotely, provozní areály, instalace výstav, interiéry a urbanismus). Některé projekty sám realizuje. Jeho experimentální tvorba byla prezentována na výstavě VIZE 1997. Byl o něm natočen dokument Bílé vrány (Česká televize, 1999). Projektoval rodinné domy v Jevanech, Říčanech, Vraném nad Vltavou a dalších lokalitách. Podílel se také například na projektu hotelu Transcentrum v Hostivaři, administrativních budov v Praze, modernizaci a rekonstrukci domova důchodců v Libereckém kraji. V současné době přednáší na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, obor architektura.
