„My smééé jak tééén Švéééjk. Když jéél z Budějic do Tábora,“ říká radostně muž ženě, když usedají ve vlaku z Liberce do České Lípy. Mluví mezi sebou tak nahlas, jak jiní hulákají z plných plic. Jen co se usadí, vejde průvodčí a stane se jejich zajatcem. „Pane vedoucí, prosím vás, jede to do Český Lípy? A jáák se pak dostaneme do Jiřetína,“ ptají se ho tak hlasitě, jako by nestál vedle nich, ale až na konci vlaku a řezala vedle něj cirkulárka.
Nemít klapky na uších
Když se člověk zaposlouchá, podobných rozhovorů a dialogů uslyší každý den kolem sebe dost. Ve vlaku, v tramvaji, na zastávce. Co se říká v tramvajích v Liberci? O čem mluví lidé, když jedou do Liberce a zpátky vlakem?
Když se člověk nudí
Pána dlouhá cesta vlakem nudila. A tak z druhého konce vagonu volá na svou paní, co vidí. „Je too Jáááblonné v Podještědí!“ Za chvíli: „Veeelkýýý Valtííínov, to jsem v životě neslyšel!“ A pak: „Je tu Miňóón!“ Špatně přečetl nápis Mimoň.
Podobné mikropříběhy lze zažít i v libereckých tramvajích. Autory nejlepších hlášek bývají často děti. Na zastávce Průmyslová škola říká malá holčička: „Vlak zastavil.“ A maminka ji opravuje. „Ne vlak, ale tramvaj.“ „No jo, tak tlamvaj.“ O chvíli později hlášení oznámí zastávku Větrník. „Větlník, oni říkají Větlník!“
Staří lidé řeší praktičtější věci. „Mně vypovídá žehlička,“ povídají si dvě starší ženy. „Ale než opravit, to si radši koupím novou.“
Dospělí bývají vážní
Střední generace propírá i vážná témata. „Ne právně, je potřeba to řešit lidsky,“ tvrdí asi čtyřicetiletá žena stejně starému muži. O čem se asi baví? Třeba probírají nějaký spor v Kambodži. Korunu tomu nasadí dva asi patnáctiletí kluci. Jeden druhému říká: „To je trapný, jezdit tramvají.“
