Potraviny pod pultem | E15.cz

Potraviny pod pultem

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Před válkou byla nad obchody cedule řeznictví a uvnitř bylo maso a uzeniny. Za socialismu byl za pultem masny jenom řezník.

Vtip z normalizační éry parafrázoval chudobu a omezenost sortimentu v potravinářských obchodech té doby. Ačkoliv byl jako každý správny fór poněkud přitažený za vlasy, vesměs vystihoval pocity zákazníků, kteří do bíle vykachličkovaných provozoven, připomínajících z dnešního úhlu pohledu spíše pitevnu, než potravinářské zařízení, chodili nakupovat.
„V čase běžné otevírací doby visel na háku obvykle jen špek a v chladícím boxu se sušilo hovězí s kostí na polévku. Kdo měl zálusk a peníze na kotlety nebo svíčkovou, musel si buď přivstat a postavit se do řady čekatelů na okamžik spásné otevírací doby. Nebo mít známosti a nakupovat podpultové zboží,“ říká o období temné historie důchodce Josef Bílý z Loděnic, který svého času rozvážel maso pro masokombinát v Písnici.

Nejlépe se měl zelinář

Ve městech byla situace sice o něco veselejší. Ani tam ale labužníkům pšenka nekvetla. „Lépe na tom byl obvykle ten, kdo prodejci dokázal nabídnout něco na oplátku. Nedostatkové telecí se tak dostalo většinou k zelinářovi, který sehnal banány i jindy než před Vánoci, nebo vedoucímu Mototechny, který na oplátku přinesl třeba nedostatkový blatník na fiata,“ tvrdí o předrevoluční ochodní praxi Bílý.
Ačkoliv doba podnikavým obchodníkům příliš nepřála, našli se i tehdy schopní byznysmeni.

Plesnivé salámy podnikaví prodejci leštili rozehřátým tukem

Stravování a potravinářství mělo za socialismu svoje vlastní pískoviště. Podnik Restaurace a jídelny zastřešoval hostince. V menším měřítku spadaly restaurace pod hlavičku spotřebních družstev Jednota nebo Včela. Potravinářské prodejny ve městech provozoval podnik potravin Pramen. Jednota měla obvykle za úkol zásobovat venkov. Několik obchodů ale měla i v Berouně.

Eso je tu pro vás,
připravte si provaz

Vrcholem ledovce pak bylo Eso na Velkém sídlišti. Folkoví písničkáři Paleček s Janíkem zpívali v osmdesátých letech v jednom ze svých songů Eso je tu pro vás, nezbyde vám ani na ten provaz.
Přestože ceny zboží vesměs ze západních zemí byly poněkud nad poměry, o zákazníky Eso nikdy nouzi nemělo.

Na dračku šly kečupy,
játrovka a Eso párky

Prodejny s výběrovým zbožím pod hlavičkou Eso provozovala Jednota v každém větším městě. Zákazníci nakupovali za koruny zboží, které se jinak dalo sehnat leda v Tuzexu za bony či valuty.
Takovýmto tuzexem byla v Berouně prodejna Eso na Velkém sídlišti.
„Nejvíce šel na odbyt kečup, játrová paštika nebo uzeniny. Zboží jsme dostávali na příděl podle určitého finančního limitu na čtvrtletí. Objednat kamion kečupů jsme si tedy nemohli,“ říká Eva Pávová, která berounskému Esu šéfovala sedm roků až do revoluce. Podnik Jednota jí pak objekt pronajal, než ji z obchodu vykázalo vedení porevolučního městského úřadu. „Byla to kritická doba. Výpověď jsem dostala v době, kdy mi tragicky zahynul syn,“ říká vyhlášená obchodnice Pávová, která si pak otevřela malou prodejnu na Plzeňce a později také venkovskou prodejnu potravin v Hýskově.
Po revoluci to ale měly malé prodejny těžké. „Konkurenci marketů se nedalo vzdorovat ani profesionální kulturou prodeje. Přestože to zákazníci dokázali ocenit, postupem času jsme museli propouštět prodavačky a později jsme prodejnu museli zavřít úplně,“ říká Dana Chramostová, bývalá provozovatelka svého času vyhlášené prodejny potravin v Králově Dvoře u ČSAD.

Masny v centru měly frontu vždy

Pamětníci vzpomínají na dobu, kdy se záruční doba potravin podléhajících rychle zkáze prodlužovala kosmetickými úpravami. Plesnivý salám obchodník vyčistil kartáčkem na nehty a vyleštil ho rozehřátým sádlem.
Kvalitní zboží i prodejce zákazníci museli hledat. Oblíbenou prodejnou s masem a uzeninami v Berouně bylo řeznictví paní Vinklerové na Gottwaldově, dnes Husově náměstí v Berouně.
„Nikdo tomuhle podniku neřekl jinak než řeznictví u Šidilky. Chodila tam ale půlka Berouna. Popravdě řečeno, nemyslím si, že by tahle obchodnice šidila zákazníka víc než kterýkoliv jiný uzenář. Byla to spíš závist. V krámu měla vždycky frontu,“ míní Vladimír Hofman, který kdysi řeznictví zásoboval.
Další prodejny masa byly v centru města na výstupku, dnes U Šmejkala nebo nad Plzeňskou bránou.
Největší prodejny potravin v Berouně byly v obchodním domě Máj, na Velkém sídlišti vedle společenského domu Hvězda či v Hlikách u Šacha.

Beroun jako město prodavačů

Nákladová rampa vzadu ze skladu byla v prodejnách potravin vytížená zejména před Vánocemi, Velikonocemi a jinými svátky.
V Berouně byly dvě školy, z nichž vycházeli vyučení prodavači. Na Zavadilce a v učilišti Československé automobilové dopravy v Hlinkách dostávali výuční listy a maturitní vysvědčení prodavači a prodavačky potravin, elektro nebo železářství.
Dlouhé a nudné hodiny trávili při takových předmětech, jako je politická ekonomie, socialistické hospodářství, ekonomie a organizace, hospodářské plánovaní, obchodní počty, statistika, účetnictví, finance a úvěr, výpočetní technika, hospodářské výpočty, těsnopis a psaní na stroji, technika administrativy, obchodní korespondence, právní nauka nebo aranžování. Absolventi těchto výplachů mozku si do života obvykle odnesli jen obecnou povědomost o tom, že mouka by se neměla skladovat vedle koření, aby nezasmrádla.
Pokud škola selhala, nezbývalo absolventům zmíněných ústavů nic jiného, než skočit za pult obchodu rovnýma nohama. Skutečné mistry hokynářského řemesla z nich pak ve většině případů dělala až praxe. Mnohé ale naučila i šmelině, podpultovému prodeji či výměnnému obchodu.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.