V ruském Zenitu Petrohrad dosáhl svých dosud největších fotbalových úspěchů. Nyní se Radek Šírl vrátil do české ligy. V dresu Mladé Boleslavi bojuje o účast v evropských pohárech. „Byl jsem si už jistý, že se chci z Ruska vrátit domů, do Česka. Jsem rád, že o mě Boleslav projevila zájem,“ říká Šírl.
Proč padla volba zrovna na Mladou Boleslav?
Znám tam hodně hráčů a mám tam nejlepšího kamaráda Míru Millera, s nímž jsem fotbalově vyrůstal v Rudné u Prahy. Chtěl jsem do Boleslavi, ale ještě jsem nevěděl, jestli o mě bude stát i klub. Nakonec byl zájem oboustranný.
Přišlo vám vhod, že jste se vrátil do klubu, v němž navíc máte kamarády?
Určitě. Věděl jsem, že v Rusku hrát nebudu. Mluvil jsem s trenérem Petrohradu Lucianem Spallettim. Řekl mi, že se mu do týmu nehodím. Nebyl důvod čekat v Rusku, až mi vyprší smlouva, a nehrát. Dohodl jsem se s vedením klubu, že skončím dříve. Nechtěl jsem už do žádného zahraničního klubu. Boleslav se mi líbila nejvíc. Je tam skvělé zázemí, silný a ambiciózní mančaft. Jen doufám, že mu pomůžu.
Oceňujete ambice Mladé Boleslavi?
Líbí se mi to. Chtěl jsem do celku, který může uspět. Boleslavský tým je plný zkušených hráčů, na druhou stranu dostávají hodně prostoru i mladí fotbalisté. Myslím, že se tam úspěch ještě dostaví.
Po tak dlouhé době v Zenitu můžete srovnat kvalitu ruského a českého fotbalu.
Ruský fotbal je na vyšší úrovni. V Petrohradu je na prvním místě. Lidé vás na ulici poznávají a chtějí podpisy. Vstupenky nejsou levné, ale i lidé, kteří nemají moc peněz, klidně utratí polovinu výplaty za fotbal. Překvapilo mě, že můj odchod brali těžce. Měli transparenty, že mi děkují. To bylo krásné.
Jak vzpomínáte na léta strávená v Petrohradu?
Jen v dobrém. Šel jsem tam v jednadvaceti letech a Rusky jsem neuměl ani slovo. První rok dva byly opravdu krušné, ale zase tam bylo pět českých hráčů. Myslím, že budu jednou vzpomínat na úspěchy, kterých jsme se Zenitem dosáhli.
Přispělo vlídné prostředí k tomu, že jste tam vydržel téměř osm let?
Jistě. Petrohrad chce vyhrávat a hrát Ligu mistrů. To je znát. Nakupují hráče, postavili hřiště a nové tréninkové centrum. Tamní fotbal jde nahoru. Když jsem se naučil řeč, přestalo se mi tolik stýskat po domově. Dnes jsem rád, že jsem vydržel. Zahrál jsem si neskutečné zápasy v Lize mistrů, Poháru UEFA, který jsme vyhráli, a v Superpoháru.
Jak na ta velká utkání vzpomínáte? V roce 2008 jste vyhráli Pohár UEFA, v Superpoháru dokonce porazili Manchester United 2:1.
V zápase proti Manchesteru kvůli zranění nenastoupil Cristiano Ronaldo. Kdyby hrál, zápas mohl dopadnout jinak. Na jednu stranu mě to mrzelo, na druhou stranu to pro nás bylo dobře. Tenkrát jsme dokázali euforii z úspěchů přenést na hřiště.
Vybaví se vám mezi soupeři ještě nějaké jméno?
Třeba z Manchesteru United se mi vybaví Carlos Tévez, který teď hraje za Manchester City. Je to strašně silový a rychlý hráč. Vzpomínám i na zápasy proti Olympique Marseille, který jsme vyřadili, přestože jsme u nich prohráli 1:3.
Na Olympique Marseille se vzpomíná i v Boleslavi, která jej v roce 2006 vyřadila z předkola Poháru UEFA.
Ten zápas si pamatuji, sledoval jsem ho v Rusku v televizi. Všichni hráči, kteří takové zápasy zažili, je musí chtít hrát znovu. Ten zážitek se nedá s ničím srovnat. Je to jiný zápas, i když se vám nedaří v lize, hrajete proti velkému soupeři a lidé vás ženou dopředu.
Letos má Boleslav ligu rozehranou slušně. Vy byste si určitě v jejím dresu nějaký pohár rád zahrál, že?
Proto jsem tady. Věřím, že na to mančaft má. Do konce soutěže je daleko, ale tým je silný, a když bude hrát pořád naplno, šance je velká.
Neduhem české ligy je, že diváci chodí, jen když se daří. Co by se mělo změnit, aby pravidelně plnili stadiony?
Návštěvnost se odvíjí od toho, co hráči předvádí na hřišti. Samozřejmě se nedaří vždycky, stejně jako tomu je v životě. Fotbalisté nehrají mizerně schválně. Když se zápas nepodaří, měli by to hráči i diváci hodit za hlavu a na další zápas přijít znovu. Pak se dá myslet na úspěch. V Česku si lidé raději udělají pohodlí doma u televize. V zahraničí chodí na fotbal celé rodiny. U nás mají obavy z bezpečnosti na stadionech. Je to běh na dlouhou trať.
Osm zápasů jste odehrál v dresu národního týmu. Jak vzpomínáte na své reprezentační starty?
Na nároďák mám jen pěkné vzpomínky. Sice se nám nedařilo a nepostoupili jsme na mistrovství světa, ale pro mě to byla velká zkušenost. Hrál jsem s těmi, kterým jsem předtím fandil doma u televize. Pro fotbalistu znamená pozvánka do reprezentace nejvíc.
Máte ještě reprezentační ambice?
Aktuálně jsem osm měsíců nehrál soutěžní zápas, takže o reprezentaci vůbec nepřemýšlím. Chci v Mladé Boleslavi podávat solidní výkony. Stejně jako tomu bylo v Rusku. Pokud by v budoucnu pozvánka přišla, nebránil bych se.
Je český fotbal v útlumu jen přechodně, nebo je to jeho skutečný obraz?
Doufám, že tak špatně na tom není. Národní mužstvo je kvalitní, ale není ještě dost sehrané. Myslím, že domácí prohra 0:1 s Litvou byla pouhým zkratem. V dalších zápasech už budeme vyhrávat. Nejsme jediní, kdo má v kvalifikaci problémy. Podobně je na tom třeba Francie, která byla před nedávnem na špici.
Podívejme se ještě do boleslavské kabiny. Jaká tam panuje nálada?
Nálada je tam velmi dobrá. Po remíze na Spartě jsme sice byli zklamaní, neboť jsme mohli dokonce vyhrát, ale bod bychom před zápasem určitě brali. Teď je důležité podávat kvalitní výkony a držet se v přední části tabulky.
Vyhovuje vám více post záložníka, nebo obránce?
Určitě je mi bližší obránce. Mám rád defenzivní činnost, protože jsem často volným hráčem a můžu si i zaútočit. Záložníka jsem nehrál už hodně dlouho.
