Na nedostatek práce si ani v době krize nemůže stěžovat majitel hranické pohřební služby Tomáš Bolf. Někteří pozůstalí teď ale víc hledí na každou korunu. Za sedmnáct let práce funebráka viděl už hodně, co tato profese přináší: exhumace, mrtvé z těžkých dopravních nehod, zavražděné, sebevrahy i nebožtíky objevené týdny po smrti. „Na to si člověk zvykne,“ říká majitel pohřební služby.
Dodnes jsou pro něj ale nejhorší pohřby dětí. „To mě vždycky vezme,“ zamyslí se. Práce s mrtvými mu ale nevadí. „Někdy je horší domluvit se s lidmi,“ vysvětluje s úsměvem Bolf.
Nejjistější práce
Jak se člověk dostane k práci pohřebáka? „V roce 1992 vyhlásili výběrové řízení na pohřební službu, tak jsem se přihlásil a ono to vyšlo,“ říká Tomáš Bolf, který předtím jezdil s kamionem. Jak vypadá takový běžný den v pohřební službě? „Jezdíme pro zesnulé do domova důchodců, do nemocnice, ale děláme také dálkové převozy. To když někdo zemře v zahraničí. Byli jsme třeba v Rusku, Itálii, Rakousku, Slovensku, často jezdíme do Německa. V těchto případech se převážejí mrtví v rakvích se zinkovou vložkou a rakev se zaletuje,“ objasňuje majitel pohřební služby.
Největší zájem mají lidé o civilní pohřby. „Děláme ale i církevní a bezobřadné pohřby,“ upřesňuje Bolf. Součástí jeho práce je také obléct a upravit zesnulé. „Když si pozůstalí přejí, tak mrtvým ženám namalujeme obličej,“ dodává Bolf.
V časech reklamních předmětů nezůstává stranou ani hranická pohřební služba. Pokud by někdo čekal jako pozornost rakvičky se šlehačkou, tby se mýlil. „Máme dřevěné rakvičky jako přívěsek na klíče, větší dřevěnou rakvičku na doutníky a zapalovače, kde je nápis ´Kuřte dál. Krematorium´,“ sděluje s úsměvem Bolf.
Z amplionu v kanceláři pohřební služby je slyšet projev a hudba z obřadní síně, kde se právě koná pohřeb. Pootevřenými dveřmi je vidět na rakev na katafalku. Právě zní tklivá hudba skladby ´Nejsmutnější loučení je s mámou´. „Tohle je hodně častá píseň, když zemře žena,“ vysvětluje Tomáš Bolf. Mužům nechávají pozůstalí nejčastěji zahrát ´Loučím se s vámi, moji věrní kamarádi´.
„Už je čtvrtá skladba,“ říká pracovník pohřební služby a odchází spustit rakev. Pootevřenými dveřmi je vidět, jak rakev odjíždí z obřadní síně za černý závěs. „Teď ji musíme dát do chladicího boxu, protože už je pozdě a v krematoriu nejsou. Pojedeme tam až zítra ráno,“ dodává Bolf.
Ostře hlídaný kočár
Atmosféru vznešenosti a důstojnosti obřadu loučení se s milovaným člověkem navozuje historický pohřební kočár ve vestibulu obřadní síně.
„Koupil jsem ho v zdevastovaném stavu a s bratrem jsme ho dali dohromady. Byl vyrobený v roce 1825, ale bohužel o jeho historii nic prodávající nevěděl. Rekonstrukce nás stála spoustu času a peněz, ale výsledek stojí za to. Kočár je plně funkční, ale ještě jsem s ním žádný pohřeb nedělal. Je to hodně drahá záležitost. Kočár má nevyčíslitelnou historickou hodnotu, proto ho mám přísně hlídaný,“ dodává Bolf. Například jednu rozbitou skleněnou výplň s leptaným motivem andělů a kříže mu podle rozbité části znovu vyrobili až na Ukrajině. V plánu má pořídit ke kočáru figurínu s dobovým oblečením funebráka a informační tabuli.
Pohřeb pomůže zvládnout smutek
Pohřeb je důležitý. Lidé v Česku se ale pořádání obřadu pohřbu vyhýbají. Jsou tak evropskou raritou. V celé Evropě je samozřejmostí využívání blahodárně očistných účinků pohřbů na pozůstalé. Psychologové tvrdí: Pohřeb není ani tak rozloučení se zemřelým, jako skupinové prožití všech bolestí a emocí, které s sebou nese odchod blízkého člověka. Bez obřadu se lidé vyrovnávají se smrtí milovaného člověka déle nebo se jim to vůbec nepodaří.
