Každý nový lék stojí o nulu víc. S leukémií už umíme bojovat chytrými buňkami, říká hematolog Petr Cetkovský

V Japonsku jste během konání světové výstavy EXPO uzavřeli partnerství s Osaka University a Kansai University. Co vám to přináší nad rámec běžného sdílení informací v medicíně?

Je pravda, že všechny medicínské nebo vědecké informace se sdílejí, a to většinou dvěma způsoby. Buďto publikováním, kdy ale příprava, recenzní řízení a další kroky mohou způsobit, že čtete o události, která se stala třeba před třemi nebo i čtyřmi lety. Anebo se informace předávají na kongresech. I tam se ale většinou publikují výsledky zkoumání, které trvají třeba dva, tři roky.

Když s někým uzavřete partnerství, nebo jakoukoliv jinou formu spolupráce, tak průběžně pracujete na jednotlivých krocích. Sdílíte i technické problémy, předběžné výsledky i informace, co se nepovedlo a kudy nejít. Kromě toho je spojení několika center, univerzit a podobných pracovišť dobré, když žádáte o granty. Často se totiž přihlíží k tomu, zda jde o nějaké konsorcium.

Jak vlastně došlo k tomu, že jste jedno partnerství uzavřeli na severu Evropy, ve Finsku a druhé v Japonsku?

Nejčastěji vše vzniká na bázi osobního kontaktu. Třeba v případě Japonska jsme se potkali v Českém pavilonu na světové výstavě. Někdy vznikne přátelství během stáže, v případě Finska v tom zase sehrál roli bývalý ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, když tam byl velvyslancem. Doporučil nám dvě dobrá centra, ať se na ně napojíme. Nejkomplikovanější cestou je, když si o někom přečtete, a prostě tam napíšete. Ta naše partnerství jsou zajímavá tím, že většina center u nás spolupracuje s americkými nebo čínskými subjekty. V Číně totiž teď probíhá obrovský boom úpravy buněk, které pak bojují s nejrůznějšími nádory.

Těm se věnujete i u vás. V jaké jste fázi?

Momentálně máme dvě studie. První se týká buněk, kterým jsme dali umělý protein, bojující proti lymfatickým malignitám. Ukázalo se, že tato terapie funguje, že umíme ty buňky vyrobit, a že pacienti se po této léčbě dostanou do remise. Tady budeme studii uzavírat.

U druhé jsme na úplném začátku. Jde o akutní myeloidní leukémii, nejčastější nemoc, kterou u nás léčíme. Rovněž se proti ní snažíme podat buňky, které mají jiný znak a proti tomuto povrchovému markeru akutních myleoidních leukémií bojují. Ale jak říkám, jsme na začátku.

Každá taková studie vzbuzuje naději. Podobné léčby ale také bývají drahé. Nenaráží pokrok mimo jiné na hranice finančních zdrojů?

Část těchto chytrých buněk už je dostupná komerčně. Několik firem je produkuje a tím i jejich cena klesá. Původně stála jedna dávka kolem deseti milionů. Dokonce se objevil názor, že tato léčba způsobí finanční bankrot ve zdravotnictví, pokud ji dostanou všichni, kdo ji potřebují. Ale jak vstupuje na trh konkurence, tak cena klesá a pojišťovny poměrně chytře vyjednávají. Platí jenom ty případy, u nichž léčba funguje. Dnes může jedna dávka stát i polovinu toho, co na začátku.

U akutní myleoidní leukémie bohužel komerčně vyzkoušená verze dostupná není. Různé univerzity a ústavy vyrábějí různé znaky, některé další leccos zkoušejí, ale není to tak daleko. Celkově pak platí, že každý nový lék znamená z hlediska nákladů nulu navíc. Pojišťovny to mají těžké a musí sledovat, pro koho takto drahá léčba dává smysl. My u nás dokážeme třeba ty léky dělat mnohem levněji, ovšem jen v malých sériích.

Jaké to je vidět naději ale nemoci člověku v zoufalé situaci dát lék, protože není odzkoušený?

Pustit něco nevyzkoušeného je hrozně komplikované. Vy to vyrobíte, ale když ten produkt nikdy nikdo lidem nedal, tak trnete, jestli pacient jeho aplikaci vlastně přežije. Jestli vedlejší účinky nejsou daleko horší než předpokládaný pozitivní efekt. Proto se vše zkouší nejprve v nízkých dávkách, které se pak eventuálně zvyšují. Když se preparát ukáže bezpečným a účinným, lze ho uvolnit třeba i o trochu dřív. Ale znám i případy, kdy někdo v rámci studie po podání léku zemřel a celý vývoj se tak zastavil. To nebezpečí nečekaných reakcí tady vždy je.

Pokud někdo umírá a je tam určitá naděje, snažíme se takové lidi zařadit do studie. To jde. Ale nejde nevyzkoušený lék poslat někam na jinou kliniku s nějakým: „Hele, zkuste to.“ Musí se ten pacient dostat k nám.

Dostane se k vám každý pacient, který to potřebuje?

Pokud se nebavíme o studiích, tak se nemusí dostat přímo k nám. My jsme v podstatě jedním z center, který se jmenují „hematologické centrum vysoce specializované péče“. Podobné je třeba v Plzni, v Brně, Hradci, v Olomouci, Ostravě... Jsou rozesetá po celé republice.  Na ně navazuje síť spolupracujících, buď krajských, anebo i okresních či lokálních hematologů. V Praze je navíc ještě Všeobecná fakultní nemocnice a máme rozdělené, že oni se starají třeba víc o pacienty s lymfomy, my zase víc o pacienty s leukémiemi a alogenně transplantujeme.

Na druhou stranu se snažíme aby sem pacient přišel už aspoň trošku hematologem vyšetřený a ošetřený. Protože naprosto nejčastější hematologickou diagnózou je chudokrevnost, způsobená ve většině případů gynekologicky nebo gastroenterologicky. Denně tady máme v ambulanci s tímto nálezem sto padesát lidí. Abychom jich tu neměli třeba tři sta, je třeba, aby byli nejprve všichni alespoň částečně vyšetření u ambulantního hematologa a nechodili sem, pokud patří dejme tomu na gynekologii nebo internu.

Pro řadu Pražanů je ústav spojen i se svým sídlem na Karlově náměstí. Je to pro vás výhoda být v centru města nebo naopak?

Na toto téma má jasný názor. Centrum okolo Karlova náměstí slouží medicíně už stovky let. A vždycky si představím, co by tu mohlo být jiného. Jestli nákupní centrum nebo hotel... Podle mě sem taková zařízení, jakým jsme my, patří. Vše je spojené s lékařskou fakultou a žijeme tady v určité symbióze. Myslím si taky, že i tyto skutečnosti sem přivádí několik tisíc zaměstnanců a tisíce pacientů. Okolo jsou na to navázané restaurace a další služby. Myslím, že to centrum tady takhle žije. Samozřejmě se říká, že je dražší budovu zrekonstruovat než postavit na zelené louce. Ale nám to úplně nevychází. Teď rekonstruujeme transfuzní stanici a stojí to zhruba stejně, nebo i o trošku méně.

Ve světě na některých místech nemocnice z centra vyhnali. Vedle Notre Dame byla krásná Hôtel-Dieu, kterou vyhnali a postavili u dálnice. Ale například ve Vídni naopak postavili dvě obrovské budovy přímo v centru, kde navazují na bývalý bývalou Allgemeines Krankenhaus. A funguje jim to dobře, takže názory na využití takových prostor se mohou lišit.

Co vás teď nejvíc těší a co trápí?

Nechci přímo říct, že mě to trápí, ale je těžké sehnat dobré lidi. Postavit dobré týmy a motivovat je tak, aby vydržely, aby byly motivované. U některých oborů nevidím v Česku člověka pro vedení pracoviště. Můžeme vypsat inzerát do zahraničí, ale pak nemůžeme nabídnout český plat. A i když najdeme způsob, jak zaplatit plat evropský, tak jak k tomu přijdou ti ostatní lékaři a zaměstnanci, kteří budou brát o mnoho méně?

Čím to je?

Možná tím, že mladá generace už dnes myslí jinak. Občas se mezi nimi nejde někdo, kdo je nadšený, chce se vzdělávat, napsat publikaci... ovšem jde o výjimku. Špičková centra si své lidi většinou snaží držet. Kdyby se mi podařilo přetáhnout někoho dejme tomu z Plzně, tak bych to skoro považoval za trošku nekolegiální. Vychovat odborníka trvá a stojí to nemalé peníze. A nikdo si za to nemůže říct balík peněz, jako když se přestupuje ze Sparty do Slávie nebo naopak.

Co vás naopak v poslední době těší?

Obecně mě těší výsledky léčby, které se dramaticky zlepšují. Před lety, když jsem začínal, bylo pár cytostatik a drtivá většina případů nakonec skončila úmrtím. Dnes už máme úplně jiný diagnosticko-léčebný rámec. Pacienti dostávají nejen cytostatika ale i různě kombinovanou léčbu a velký počet z nich se dostává do remise. U některých druhů leukémií jde o devadesát až sto procent. Následně můžeme tyto pacienty sledovat a kdyby se něco začalo dít, okamžitě znovu nasadit léčbu. Daří se i řešit řadu komplikací, které mohou nastat. Takže celkově je to radost vidět, že můžeme lidem opravdu pomoci. Dřív byla hematologie za trest, já sám jsem chtěl dělat kardiologii. Dali mě ale na hematologii a dnes jsem hodně rád, že v tom oboru dělám.

Petr Cetkovský

Je přes deset let ředitelem Ústavu hematologii a krevní transfúze. Specializuje se na problematiku transplantace kmenových buněk, krvetvorby, diagnostiky a terapie akutních leukémií, intenzivní hematologické léčby a vrozených i získaných krvácivých chorob. Vystudoval všeobecné lékařství na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, postupně získal pedagogickou hodnost profesor a akademický titul Ph. D.