Přání mohou být různá. Malá, velká, splnitelná, nesplnitelná. Kdo si třeba přál, aby po velkých mrazech už konečně přišlo jaro, tomu se přání plní. Je tady měsíc, v němž jaro opravdu přijde. Tedy alespoň to kalendářní. Přírodě se v poslední době moc věřit nedá.
Jsou třeba lidé, kteří si od dětství přejí stát na jevišti ve světle reflektorů a hrát divadlo. O tom, že je jich velká spousta, svědčí i nabitý program letošní regionální přehlídky ochotnického divadla, která začala včera v Horažďovicích.
Další zase sní v pokojíčku plném plakátů a modelů aut o tom, že jednou pojedou rallye Dakar. Bratrům Kiliánovým z Plzně se tenhle klukovský sen splnil. Před pár dny se pochlubili závodní tatrou ve svém rodném městě.
Jenže existují i děti, jejichž snem je vrátit se domů k mámě, chodit do školy, vařit a péct, nosit vlastní tričko nebo tancovat hip hop. Jsou to děti, na které toho život naložil víc, než by unesl leckterý dospělý, a ony se ocitly v diagnostickém ústavu. Vypravili jsme se za nimi a byli jsme překvapení. Jejich bezprostředností a otevřeností. Nenarazili jsme na žádné začínající kriminálníky a odpad společnosti. Poznali jsme děti, které jenom volaly o pomoc. A tohle volání je dostalo až sem.
Což rozhodně není špatně. Podle slov ředitele ústavu jim to totiž leckdy i zachrání život. Nesmíme zveřejnit jejich pravá jména, ani odkud pocházejí. Fotit jsme je mohli jen tak, aby jim nebylo vidět do tváře. Veřejnost je koneckonců nemusí znát, protože nejsou důležité. Důležité jsou jejich příběhy. O útěcích z domova, nebezpečných partnerech vlastní matky, nedostatku peněz, který je tak fatální, že rodiče nemají jak dopravit děti do školy. I tohle je Česko roku 2012.
