Prci, prci, prcičky? Ne, mladý film ař má radši Lynche nebo Formana

Lukáš Jirků je zdánlivě obyčejný jedenadvacetiletý mladík. Ovšem jen na první pohled. Za sebou má už přes třicet vlastních filmových výtvorů a také několik prestižních cen. Na vysněnou FAMU ho sice nevzali, přesto na umění nezanevřel. Zanedlouho nastupuje na nové místo jako kameraman. Kromě toho dotáčí další dvě povídky z filmového projektu s názvem The Stories From The Other Side (Příběhy z druhé strany).

Jak se obyčejný jindřichohradecký kluk dostane k filmování? To přece není úplně běžný koníček.

Vždycky mě hodně bavilo koukat na filmy. Dokonce jsem ani moc nechodil ven. Fascinovalo mě, co všechno se dá vymyslet. Začal jsem toužit po tom udělat jednou taky nějaký film.

Máte nějaký oblíbený žánr?

Jako divák mám rád složitější filmy. Líbí se mi třeba Schindlerův seznam, Amadeus, Přelet nad kukaččím hnízdem. Rád se také podívám na surrealistické věci od Davida Lynche. A mým oblíbeným režisérem je i Stanley Kubrick. Jeho Mechanický pomeranč je nedostižný. Obecně je mi ale jedno, jestli se dívám na horor nebo komedii. Pokud je tedy dobrý námět. Nemám rád takové ty americké bezduché komedie typu Prci, prci, prcičky. To mě vážně nebaví.

Myslíte si, že kvalitní filmy, na které dřív lidé chodili do filmových klubů, mají ještě dnes šanci na úspěch? Vyplatí se je vůbec točit?

Je pravda, že dneska lidi víc chodí na komerční věci. Nechtějí přemýšlet. Na druhou stranu je pořád ještě dost těch, co dají přednost kvalitě a nevybírají si jen podle obrovských reklamních kampaní. Když někdo natočí dobrý film, lidi si o něm mezi sebou řeknou. Pak má šanci uspět a nepotřebuje k tomu ani velké billboardy u silnic.

Bez reklamy tvoříte i vy. Přitom jsou vaše práce dost pestré. Co jim říkají třeba doma?

Ze začátku to vůbec nebrali vážně. Někdy ve třinácti už jsem ale dělal i větší věci, a tak si asi doma řekli, že to myslím doopravdy. Od té doby mě podporují.

Chtěl jste být vždycky režisérem?

Vlastně ano. I když si pořád spoustu věcí dělám sám – kameramana, střih, efekty, muziku. Režie je ale pro mě to nejlepší. Pomalu dokonce ztrácím i takový ten dřívější ostych. Víc si troufám kolegům říct, co chci a jak to chci. Jako režisér si to dělám po svém.

Jak vám pomáhá moderní technika?

Nepopsatelně. Když si vzpomenu, jak jsem svoje první věci stříhal na klasickém videorekordéru, je to neuvěřitelné. Dneska už mám profesionální kameru, takže kvalita je daleko lepší než u mých dřívějších snímků. Digitální nahrávání má navíc tu výhodu, že si materiál z kamery stáhnu do počítače a můžu s ním dělat zázraky. Třeba zpracování nejrůznějších efektů jde dnes hodně rychle dopředu, je čím dál lepší. Pokud chcete jít s dobou, musíte se pořád vzdělávat.

Pomáhají vám v tom filmové soutěže, kam posíláte svoje snímky?

Určitě. Člověk se tam může hodně inspirovat. A navíc se dostane i k odborné kritice. Já ji beru opravdu vážně. Zvlášť pokud je od člověka, který tomu rozumí. Posouvá mě to pak dál.

Co vás inspirovalo k natáčení Příběhů z druhé strany?

Asi nejvíc televizní pořad Věřte, nevěřte. Byl složen z tajemných příběhů, u kterých diváci hádali, co je a co není podle skutečnosti. Naši mozaiku tvoří pět povídek. Tři jsou abstraktní a dvě naopak konkrétní. Všechny jsou ale fiktivní a svým způsobem tragické. Spojuje je postava vypravěče v podání jednoho jindřichohradeckého faráře. A pak taky prostředí – všechny scény jsme natáčeli nebo budeme natáčet v Hradci a okolí.

Je to proto, že pocházíte z Hradce?

„Taky. Všechno tady znám. Vím, která konkrétní místa se nám do příběhu hodí. A je to pro nás dostupné i finančně.
Dobře se nám točilo například na Jakubu nebo v jednom klubu na náměstí. Zajímavé pak bylo také natáčení na veřejnosti. Lidi pokukovali, co se děje. Jen jsme museli dávat větší pozor, aby se nám nedostali do záběru.

Herci jsou také místní?

Ano. Vybírám si neherce, svoje známé a kamarády. Lidi, u kterých znám jejich gesta, mimiku. Nechci totiž, aby se na kameru začali přetvařovat. Chci, aby byli sami sebou a zůstali přirození.

Kolik dalších lidí vás podporuje ve štábu?

„Zhruba sedm. Třeba na scénářích spolupracuju s redaktorem Sedmičky Adamem Hudcem. Ten také vymýšlel líčení pro bezdomovce v jedné z povídek. Dvě hodiny doma míchal potravinářskou barvu, aby vyrobil umělou krev. Můj děda mi zase pomáhal stlouct dřevěný automat. Všichni prostě občas děláme všechno.

Můžete jednotlivé povídky víc přiblížit?

Povídka „Automat“ je inspirována příběhy lidí, co potřebovali na ulici pomoci, ale nedočkali se ničeho. Příběh „10:23“ vypráví o mladíkovi, který zjistí, že najednou zmizeli všichni lidé. Snímek „Ke dnu“ ukazuje formou přirovnání poblematiku užívání drog. Hlavní hrdina si v ní symbolicky kope vlastní hrob. „Otec“ zase vypráví o dívce, která po smrti matky vyrůstá jen sama s tátou. Když později otec ochrne, dcera ho opustí. Poslední „Spravedlnost“ je pak o soudním asistentovi, co chce pomstít svou mrtvou manželku.

Kdy budete mít projekt hotový?

Doufám, že nejpozději na začátku prázdnin. Tři povídky už jsou kompletně dokončené. Zbytek začínáme teď natáčet.

Uvidíme pak snímek v kinech?

Je to možné. Hlavně ho ale chceme dostat do škol mezi studenty. Každý příběh má totiž v sobě jakési poselství. Neříkáme přímo, co si mají mladí myslet nebo jak mají jednat. Chceme je ovšem přimět o určitých věcech přemýšlet. Tomu odpovídá i styl natáčení, efekty, určitá syrovost. Prostě nespoléháme na líbivé obrázky o tom, jak je všechno fajn. To přece nikdy není.